Neděle 10.4.2022, Květná

1.čtení Mt 21,1-17

Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“

To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka:‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘

Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu.

Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“

Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“

Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.“

I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.

Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu‘?“

Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval.

2.čtení Ž 85

Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil.  Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Svou prchlivost odkládal jsi zcela, přestával jsi planout hněvem.

Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení! Chceš se na nás hněvat věčně? Stíhat hněvem všechna pokolení? Což nám nenavrátíš život, aby se tvůj lid z tebe radoval? Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu!

Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí!  Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.  Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země. Před ním půjde spravedlnost a on bude kráčet její cestou.

Milí bratři a sestry,

Tradiční text pro tuto neděli je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kde se, také tradičně, zdůrazňuje Boží příchod k nám, tedy Ježíšovo přiblížení. K tomu jsem hledala text, který by na to navázal a našla jsem ho v žalmu 85, kde je ta zásadní návazná věta: jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí.

Co je to spása, to není tak jasné. Ještě na to přijde řeč, ale prozatím je Ježíš ta spása a právě to předvádí na slavnostním vjezdu do Jeruzaléma, což je vlastně tak trochu divadlo na ulici, kterého se účastní všichni kolemjdoucí. A všichni chápou, že se tam tropí legrace ze všech mocnářů, kteří se kdy triumfálně cpali do jakýchkoli měst. Místo limuzíny traktor, místo červeného koberce bundy, místo kytic a mávátek větve z keřů kolem, místo slavnostních projevů volání nemluvňátek. Takže spása je mimo jiné docela zábavná a vtipná. Ale zároveň se tam ozve i to, co je pro spásu zásadní – „Zachraň nás – Hosanna“. To ty jsi ten Požehnaný. I když to volají tak, že možná myslí na jiný význam, už zapomněli, že to znamená „zachraň nás“ a používají to ve významu „sláva“. Stejně ve skutečnosti volají po záchraně, což je tedy ten základní význam spásy.

Pojďme k žalmové modlitbě, jak ta přispěje k pochopení, co to vlastně říkáme, když řekneme spása. Nejdřív se připomíná Bohu, jak to bylo. Minulost. Tím si modlitebník vlastně připravuje argumentaci. Snad vám to nezazní trochu přehnaně, jako by byl  modlitebník příliš troufalý. V sz myšlení je to svrchovaně oprávněné, rozpomínání se na minulost je i pro Boha způsob, jak minulost přitáhnout do současnosti.

O minulosti se praví, že to byla doba viny, vůbec se o tom nediskutuje, nevylepšuje se to nijak. Prostě nepravosti. Něco, co není pravé, čili je to falešné, křivé, k ničemu. Škodlivé. A zahrnuje to rovnou jak škodlivý čin, tak také vinu, která na pachateli zla ulpí a ještě také trest. Nepravosti páchali i otcové a matky a Boží hněv se jeví jako zcela oprávněný. ALE – i za těchto okolností se stalo, že Bůh snímal nepravosti z lidí, přikrýval – On sám! – hříchy. Sice vám to může zaznít tak, že přikrytý hřích je pořád ještě hřích, že se nic nezměnilo, ale to právě tak není. Je to jakoby hřích zmizel Bohu z očí a on na něj už nebude myslet, nebude si ho připomínat. Možná by nám líp zaznělo umytí, ale prostě takto to říká ten sz modlitebník.

Tím si připravil půdu a teď to přijde. Kdyby to byla hudba, dosud to bylo jemné, vzpomínka, v hudební dynamice by to bylo piano, slabě maximálně středně slabě, ale teď se do toho opřou bicí a zabere celý orchestr ve fortissimo. Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení!

Právě jsme zjistili, jak ponurá je současnost, kdy ta modlitba vznikla. Že i modlitebník je v maléru, že i on a jeho doba nese na sobě nepravosti, a že proto o tom na začátku mluvil. A zase ani slovo na obhajobu, je to tak, hřích, vina a trest, to všechno si neseme, až jsme z toho celí ohnutí. Vlastně až polomrtví, proto je tam prosba o navrácení života.

Chceš se na nás hněvat věčně? Opravdu nám to neodpustíš, přece jsi odpouštěl našim otcům a matkám? Tohle zní ve forte, naléhavě, zoufale, úpěnlivě. Spása se tam vyskytne dvakrát. Bůh je spása, opět slyšíme, že souvisí s radostí, že je životodárná, že její synonymum je milosrdenství a hlavně: spása je tu totéž, co odpuštění. Zlikvidování našich nepravostí. Toho podílení se na bídě světa. A o to všechno modlitba prosí, a to ve fortissimu.

To byla neradostná přítomnost plná proseb o spásu. Třetí část je budoucnost, hudba by se mohla zklidnit, dirigent přestane mávat taktovkou jako o život, a všechny nástroje uberou, aby bylo dobře rozumět slovům. Aby bylo slyšet, co říká Bůh. Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí!

Bůh vyhlásí pokoj, a to není bažinatá pohoda a klídek, ale je to: bezpečí, spokojenost, zdraví, prosperita, dostatek, harmonie, mír, rozvoj. Tak nějak, jako by to byl opak nepravosti, je to všechno pravé. Ještě navíc to hebrejské slovo „šálom“ – „pokoj“ spíše nebude něco pro jednotlivce, cosi jako pokoj v duši, i když také, ale především to má vztahový rozměr, pokoj je společenský jev, týká se vztahů mezi lidmi. Takový pokoj je ovšem součástí spásy.

Jestliže modlitebník říká – tohle vyhlášení si vyslechnu, tak se tím nemyslí, že by si tím zpestřil chvilku a pro zajímavost si to poslechl. Toto poslechnutí musíme chápat jako přistoupení na to. Protože tam sice čteme, že to Bůh vyhlásí, vypadá to česky líp, ale možná by bylo prospěšnější nechat tam prosté „řekne“, „Bůh řekne pokoj“. Nezní to hezky, ale připomene nám to důležitou věc, Bůh přece tvoří slovem. Takže jsme se právě dověděli, že ten toužený pokoj Bůh sám stvoří a modlitebník do tohoto pokoje chce vstoupit, chce jej přijmout. Kdyby to neudělal, kdyby pokoj vyměnil zase za ty nepravosti, které páchal před tím, musel by být úplně na hlavu.

Hudba se ztišila, ale musí tam být veselá, chytlavá melodie, velmi živá, protože se tam zpívá o tom, jak se všechno hýbe. Milosrdenství a věrnost se setkávají, spravedlnost a pokoj jdou spolu na rande. Pravda roste ze země vzhůru a naproti z nebe se k ní sklání spravedlnost. A ještě jednou je tam spravedlnost, ta chodí po zemi, ano, po tomto světě, který bývá tak krutě nespravedlivý k těm, kdo v něm žijí.  Myslím, že proto je tam zmíněna třikrát, protože je jí třeba jako soli. Kdosi jde za spravedlností, jde její cestou, schválně tam není jasné, kdo to je, ale mohli bychom se domnívat, přát si, že to jsme my. Člověk, lid, který chodí po cestách spravedlnosti. Nepravosti nechal být, protože je to nesmysl.  Všechny ty hodnoty, které jsou tady v pohybu, jsou také součástí spásy. Dobré časy, které Hospodin dopřeje, to je spása.

Spása tedy není cosi, co zajímalo lidi naposledy ve středověku. Spása je odpuštění a záchrana od viny a hříchu a trestu, obnovení vztahu s Bohem i lidmi, pomoc v těžkostech a složité situaci, kterou právě prožíváme. Protože SZ nikdy nepřemýšlí o věcech teoreticky, ve smyslu výroku, že „život je o něčem úplně jinym“. Spása = záchrana se týká toho, co žijeme. A autor žalmu 85 je přesvědčen, že nám ji Bůh daruje, že už je to blízko.

Snad i vám toto může být povzbuzením, že se tam píše: Ano, (zajisté, určitě, nepochybně) je spása blízko. Třeba jako řešení v situaci, kdy žádné rozumné řešení není vidět. Nevíme o něm.  A tak, když voláme: zachraň nás, možná to děláme stejně neuvědoměle a nešikovně, jako to volali účastníci happeningu o květné neděli na Ježíše, tak smíme uslyšet: Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí.