1.čtení Ž 112
Haleluja. Blaze muži, jenž se bojí Hospodina, jenž velikou zálibu má v jeho přikázáních! Jeho potomci se stanou bohatýry v zemi, pokolení přímých bude požehnáno. Jmění, bohatství má ve svém domě, jeho spravedlnost trvá navždy. Ve tmách vzchází přímým světlo; Bůh je milostivý, plný slitování, spravedlivý. Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí a své věci spravuje dle práva: nezhroutí se nikdy, spravedlivý zůstane v paměti věčně. Nemusí se bát zlé zprávy, jeho srdce pevně doufá v Hospodina. Jeho srdce má oporu v Bohu , nebojí se, jednou spatří pád svých protivníků. Rozděluje, dává ubožákům, jeho spravedlnost trvá navždy, jeho roh se zvedne v slávě. Svévolník na to zlostně hledí, skřípe zuby a odvahu ztrácí; choutky svévolníků přijdou vniveč.
2.čtení Matouš 25 14-30
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Milí bratři a sestry,
Opět podobenství z oblasti ekonomické, opět Ježíš prokazuje, že až moc dobře ví, o čem to v životě všechno je. Toto podobenství je však dosti nebezpečné, pro nás, naše generace, naši kulturu. To nebezpečenství chci doložit citací z kralických poznámek:
Po žádostech těla odšel, povinností svých věrně nekonal a s dary sobě propůjčenými se skrýval. Podnes jsou to ti, kteříž se vyhýbají pracem dobrým a protivenstvím a tak tupí Boží jméno a za dostatečnou omluvu před Bohem míti chtějí, že v pracech svatých jiným nepřekážejí.
S a b, zdá se mi pro nás po čertech nebezpečné, že se tam až příliš často vyskytuje slovo práce. Možná však kraličtí to nemysleli tak, že podobenství je právě o tom, čím by se zdálo býti na první pohled, totiž o pilném navršování majetků a účtů.
To je totiž moje první otázka, co jsou to ty hřivny. Hřivna se řecky řekne talanton, je to váha 36 kg stříbra, a cenu měla 9000 denárů, při čemž jeden denár byla denní mzda dělníka. 9000 dní je asi 24,5 roku, takže hřivnu si dělník vydělal asi tak za celý svůj profesní život, když počítám ještě aspoň s tím, že soboty měl volné, když byl žid, a snad příslušník jiného náboženství míval taky sem tam volno.
Navíc slovo talanton je do češtiny a jiných evropských jazyků přešlo jako slovo pro nadání, česky je to jasně talent.
Stále to podporuje představu nějakého výkonu, úspěchu, jakoby právě na tom závisela cena člověka. A proto je toto podobenství pro nás nebezpečné, neboť takto uchopeno jenom podporuje ten neustálý tlak na výkon. Znáte jistě příběhy o outsiderech, kterým nešlo nic, tak o tom nakonec aspoň napsali knihu, která se prodávala a pak už může být konec filmu, protože ten člověk byl konečně šťasten. Dokonce se domnívám, ale to opravdu nechte jen jako moji vlastní domněnku, že za tlakem na výkon, který mává naší civilizací, je do velké míry protestantská tradice, protože to byli pilní lidé, kteří zanechali svým potomkům přesvědčení, že člověk musí být pilný. Nemám nic proti píli. Ale opravdu je toto podobenství o tom, že máme pilně pracovat a rozvíjet své talenty, jinak skončíme se skřípěním zubů?
Co je to tedy ta hřivna v podobenství? Je to asi tak stejně marná otázka, jako co je to ten olej, který půlka družiček měla a druhá půlka ho měla málo. To je totiž podobenství, které tomu našemu předchází. A to je uvedeno slovy: „Tehdy bude království nebeské, jako když…“ Takže se dá velmi dobře usoudit, že to naše, které následuje a je uvedeno slovy: „Bude tomu, jako když…“ odkazuje k témuž, totiž království Božímu. Všechna ta podobenství u Matouše 25 jsou o posledním soudu, jakémsi závěrečném zúčtování. Dovedete si představit, že u posledního soudu se bude zkoumat výše účtu v okamžiku úmrtí? Nebo snad bude některé dámě vyčteno, že se mohla stát primabalerínou Národního divadla, ale protože prodávala celý život v konzumu a tancovat chodila akorát tak za mlada na zábavy, tak přestože i to jí šlo, bude odvelena ven do temnot? Nezní vám to jako nesmysl?
Za všechny potíže s podobenstvím o hřivnách chci uvést výklad Parabible, kde autor velmi svěžím způsobem převypravuje tento příběh tak, že miliardář si jel odpočinout na Bahamy a svým manažerům přidělil do správy firmy místo hřiven. Průběh je stejný jako v Ježíšově originálním podobenství, odchylka je třeba v tom, že miliardář na toho posledního manažera řve. Zajímavý je však dovětek, kde podle Parabible Ježíš řekne: „Jak se vám ten příběh líbí? Myslíte, že to takhle funguje i v Božím království?“ Je to právo vykladače, předložit text dle svého pochopení. Ale přece jen mi to přijde tak trochu spláchnuté. Že by tohle Ježíš myslel, když podle Matouše v posledních řečech učedníkům před svou smrtí je vybavuje informacemi o posledním soudu? A navíc, toto podobenství je ještě jednou v evangeliu podle Lukáše, a už jste ode mne slyšeli poznámku, že co je v Bibli víckrát, bývá důležité. Tak se znovu ptám: je opravdu tak důležité, abychom byli buď podpořeni v našem sklonu upracovat se k smrti, nebo je snad tak důležité upozornit nás, že v Božím království Bůh nebude na nikoho řvát?
Ano, nevyšší postava v podobenstvích zpravidla patří Bohu nebo Kristu. A právě proto je v tomto malém příběhu velká potíž, a to představa Boha, kterou nabízí. Přesněji, je to představa, kterou člověk o Bohu může mít, a to předvádí poslední služebník: Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Toto není bázeň před Bohem rovnající se úctě, to je strach, který svazuje. Nemyslím, že my bychom měli takovou představu o Bohu, jako o nevypočitatelném, bezohledném, až skoro krutém vládci. Zdá se, alespoň podle podobenství, že taková představa o Bohu člověka brzdí tak, že je jaksi k ničemu. Není to divné. Copak lze žít život, nad kterým vládne hrůzostrašný Bůh? Myslím, řeknu to za vás, že toto je představa o Bohu nám nevlastní, že my máme k Bohu důvěru. Třeba v to, že ví, co dělá a dělá to pro nás. Trochu předbíhám, ale tady někde bych hledala složení hřivny. Důvěra jako bohatství v ceně 36kg stříbra. Krát pět nebo krát dvě.
To nás ovšem přivádí k další potíži v podobenství: proč každý dostal jinak. Hlavně pokud to bychom to chápali jako talent, a tedy Boha jako dárce talentů, asi nám musí přijít na mysl – je toto spravedlnost? Proč dostane každý jinak?
Co třeba proto, že každý dostane tolik, kolik zvládne. Nebo kolik potřebuje? Povšimněte si, jaká byla odměna pro ty, kteří svoje hřivny zhodnotili. Oba dva uslyší totéž: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého. Oba stejně vchází v radost jejich Pána. Ano, ještě ta záležitost s odebranou hřivnou. Proč ji dostal ten, co jich měl deset. Myslím, že pokaždé, když to slyšíme, vyskočí v nás čertík, který našeptává – ano je to jako vždycky, bohatý bohatne a chudý chudne. Ale ony ty hřivny nebyly odměna. Spíš byly jako úkol. Ale pořád není zcela jasné, co to má být za druh úkolu. Jenom chci zdůraznit, že v každém případě dostali oba totéž, tak nějak podobně, jako v podobenství o dělnících na vinici. Takže vůbec nejde o to, kolik kdo má, ale vždycky jde o to, co s tím udělá.
Chtěla bych ještě položit jednu otázku. Bylo možné prodělat? Byly obavy toho třetího služebníka oprávněné? Napadlo mě nad tím až tentokrát, že ne, že byl svázán svou pomýlenou představou Boha. Že se s těmi hřivnami prodělat nedalo. Vím, že opouštím rámec ekonomického podobenství, protože prodělat se dá vždycky, že. Ale co když toto je druh hřiven, které se mohou jenom rozmnožit? Co když jsou ty hřivny něco jako sdílená radost, která se vždy sdílením zdvojnásobí, a to je zisk, nebo jako sdílený smutek, který se sdílením zmenší, a to je taky zisk.
K tomu, co tedy jsou ty hřivny, pomůže také zeptat se, kdo v tom podobenství investuje. Je to ten pán. Je to jeho majetek, on na sebe bere riziko. Sám se stává závislým na svých služebnících. Sám se připravil o možnost kontroly. Snad namítnete, že musel mít nějaké podepsané pracovní smlouvy, a tak, musel být nějak pojištěn. Ale co když nebyl? Co kdybychom si toto tvrzení přiložili ke své představě Boha? Že není ve vztahu s námi nijak pojištěn? Že své investice dává zcela a úplně v plen našim aktivitám? Nebo taky pasivitám.
Myslím, že už jste dávno prokoukli, kam tím vším mířím. Tedy – co si myslím, že ty hřivny jsou. Už jsem řekla, že důvěra. Taky víra a naděje a láska. A zvěst o odpuštění. V kostele se, pravda, často dojde k tomuto závěru. Je však možné říct, že podporovat naději se má s rozvahou a že by přílišná podpora taky mohla škodit? To se mi nezdá.
Přece jen jest se obávati, že když návštěvník kostela uslyší o známé trojici „víra, naděje, láska“, upadne do svých myšlenek a přestane poslouchat, protože to slyšel už mnohokrát. Ráda bych, aby tomu dnes tak nebylo za pomoci podobenství o hřivnách. Přece jenom, kdo tu hřivnu zakopal, nedopadl dobře. A to ani není v originálním textu nic o tom, že by na něj jeho pán řval. Takže pokud přistoupíte na to, že hřivny jsou něco na ten způsob, který jsem naznačila, tak to vede k rozpoznání, že není jedno, co s nimi děláme. Máme rozmnožovat to, co máme k dispozici. Co jsme dostali. Neboť podobenství naznačuje, že schovávat si to a nepoužívat to bude hodnoceno jako nevěrnost.
A dokonce si myslím, že pláč a skřípění zubů nenastane až při posledním soudu. Že mít zakopanou naději a lásku na zahradě pod hruškou znamená žít život mizerný, opak života věčného, trčet v temnotách už teď. Znamená to také, že co do nás Bůh investoval, necháváme ležet ladem, a tak si to investor rozhodně nepředstavoval. Jak jeho investici dále rozmnožovat, to už je na každém z nás. Nezapomeňme, že to je investice v ceně celoživotního výdělku dělníka. Takže je toho opravdu pod tou hruškou škoda.
Na závěr jedno keltské přísloví, které kombinuje ekonomicko-duchovní pohled: Kdo ztratí peníze, ztratí hodně. Kdo ztratí přítele, ztratí víc. Kdo ztratí víru, ztratí všechno.