1čtení Gn 12,1-5
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
2.čtení Gal 3,6-9
Pohleďte na Abrahama: ‚uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.
Milí bratři a sestry,
tématem dnešních bohoslužeb je požehnání.
Řekla bych, že kdybychom měli říct, co požehnání je, asi by se nám to nedařilo snadno. I v biblickém svědectví má toto slovo cosi jako vývoj. Požehnání znamenalo v nejstarších dobách zvláštní životní sílu, která člověku umožňuje úspěch na tomto světě. Považovali je za dar, který zasahuje do hloubi života a jeho projevem je blahobyt, bohatství, zdraví, potomci. Sz požehnání tedy znamená udělení dobra zpravidla materiálního. Ale není to tak, že každý, kdo je bohatý a má úspěch, je také požehnaný. Není žádná novinka, že ne každý majetek je spravedlivý, a tak to rozlišuje i SZ. Nikoho by nenapadlo třeba špatného krále Achaba, toho slabocha a uzurpátora, považovat za požehnaného. Požehnaný je spravedlivý blahobyt, a ten bývá spojený se štědrostí k nuzným, takový blahobyt znamená vždy Boží přízeň.
Zástupcem sz požehnaných je tu dnes Abraham a jeho čekání na požehnání, ukazuje, jak moc lze o požehnání stát. Ostatně dočteme se o něm v knize Genesis a o ní se říká, že je dějinami požehnání. Je plná příběhů lidí, kteří o něj stáli. Abrahamovy dějiny požehnání jsou zvláštní v tom, že mu bylo velmi často zaslíbeno, ale musel na ně dlouho čekat, z našeho pohledu až příliš dlouho. Abraham však věděl to, co mnoho jiných biblických svědků, že požehnání je tak vzácná věc, že stojí za to čekat na ni třeba celý život. Jeho potomek Jákob předvádí zase zápas o požehnání, dá se říci, že zápas všemi způsoby, zvláště je pozoruhodné, že některé jeho způsoby nejsou morálně obhájitelné, až dojde do bodu svého života, kdy se za to musí konečně čestně porvat. Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš, to je jeho věta. Ti z knihy Genesis nám připomínají, že požehnání je důležitější, než co jiného.
Symbolem požehnání v SZ je voda, Palestina je horká a suchá země, proto voda symbolizuje požehnání, protože oživuje, protože přichází z nebes, a tak ukazuje na Boží štědrost.
Další rozměr slova požehnání přidá židovská tradice. Jasné to bude z častého obratu v židovských modlitbách, který zní: „Požehnaný jsi, Hospodine…“ V takové modlitbě je totiž rozšířen význam tohoto slova ještě o chválení a díky. Toto požehnání je totiž trojrozměrné, vymezuje vztah k Bohu, člověku a světu a mezi nimi vzájemně. Když toto člověk vyslovuje, nemůže nebýt vděčný, nemůže ponižovat své bližní, kteří jsou také těmi, koho Bůh obdarovává, nemůže se chovat ke stvořenému světu sobecky, protože svět je plný duchovního jasu. A to i v situacích, které jsou pro člověka hrozné. Už jsem vám tady četla, a ještě číst budu, žehnající modlitbu plnou vděčnosti svatému Bohu, kterou napsali po velmi krvavém potlačení jednoho z židovských povstání, když jim Římané dovolili pohřbít mrtvé.
V talmudu se píše: Kdo požívá darů tohoto světa, aniž by pronášel požehnání, znesvěcuje, co je svaté. (O dnes již zmíněném Abrahamovi se vypráví žehnací legenda, která prakticky ukazuje, jak požehnání mění postavení člověka ve světě: Abraham hostil pocestné. Po jídle je vyzval, aby požehnali slovy „Požehnaný je Bůh věčný, neboť jsme pojedli z toho, co je jeho.“ Když to udělali, bylo všechno v pořádku, rozloučili se a šli. Když to neudělali, museli zaplatit.)
My ve slově požehnání necítíme význam vděčnosti a chvály, musíme si tam dodat jiná slova. Oni řeknou: Požehnaný jsi, Hospodine, jenž dává chléb ze země, jenž tvoří plod révy, jenž tvoří vonné koření. My tam řekneme třeba „Díky ti“. Nemyslím, že by to vadilo. Avšak tento trojrozměrný obsah židovského slova pro požehnání připomene, že díky požehnání se stává svět obrovskou svatyní, do níž je třeba vstupovat a v ní kráčet s úctou a rozjímáním. Takže možná si můžeme přidat ještě další rozměr, a to rozměr úžasu.
NZ pojem požehnání maximálně zduchovňuje. Překvapivě se přímo slovo požehnání v NZ nepoužívá příliš často. Přitom je celý NZ o požehnaném, který přichází ve jménu Páně. Možná by se dalo říct, že celý nz příběh Ježíšův je jedna důkladná definice slova požehnání. Zase bude lepší ho spíše přirovnat – v NZ je velmi blízko slovu požehnání jiné slovo, blahoslavenství. Z toho je patrné, jakou náplň mu dávají nz autoři. Blahoslavení jsou z lidského hlediska neúspěšní. Stejně jim Ježíš gratuluje. Asi to bude i tím, že i on je z lidského hlediska neúspěšný. Ale co to je, úspěch? A před kým je skutečně hodnotný?
Přes toto nz posunutí, od materiálna blíže k duchovnu, jsme došli k tomu, jak asi chápeme slovo požehnání my. Je to slovo obdařené zvláštní mocí, jímž sám Bůh (nebo člověk, jenž ho zastupuje) dává živým bytostem či věcem spásu, prospěch a radost ze života. Žehnání je ve své podstatě svolávání Dobra, které je větší než já; Dobra, které já sám nejsem schopen vytvořit, způsobit ani ovlivnit. Žehnání je dovolávání se Boha a svolávání jeho Dobra na nějakého člověka nebo skupinu lidí. V žehnání zakoušíme nejen uzdravující moc Božího Ducha, ale také jeho ochranu. Když žehnáme, oblékáme si jakoby ochranný štít.
Toto jsem vám přidala, abyste si to přiřadili k každonedělnímu požehnání, i k těm všem, které vás potkají jindy. Třeba ani nebudou formulovaná jako požehnání, ale budou mít ten obsah. Vnímám slovo požehnání jako něco, co se týká našeho pozemského života. Proto se mi velmi líbí požehnání z křesťanské tradice irské, jde o proud křesťanství, který skončil zhruba ve 12. stol. Jsou odrazem křesťanské spirituality, která – pro nás až neobvykle -propojuje hlubokou zbožnost s nejvšednějšími lidskými starostmi. Čteme-li texty požehnání a dalších modliteb z této duchovní tradice, zjistíme, že nic není dost malé či nedůstojné, aby to nemohlo být předmětem požehnání. A v tom je shoda s tím, jak vnímá požehnání už zmíněná židovská tradice. Naučili se to od židů, a my bychom taky měli. Irská křesťanská tradice nám předává obraz Boha, „jehož radostí je být s lidskými syny", lidumilného Boha Ježíše Krista, který se raduje s radujícími a pláče s plačícími. A místo řečí o tom vám teď přečtu několik takových irských požehnání:
Kéž Bůh s tebou odpočívá na tvém polštáři a chrání tě ve své dlani. Kéž tě tvé cesty vedou vzhůru a mírné počasí doprovází tvůj krok. Vítr ať tě posiluje v zádech - a kéž už jsi dávno v nebi, než si ďábel všimne, že už jsi pryč. V hodinu tvé smrti ať je pro tebe v nebi připraven slamník!
Ať každý tvůj čin vzejde z moudrosti, nádherný a vysoký jako pšenice v dobrém, požehnaném roce, bez červů, bez hrabošů.
Kéž tě Bůh nikdy nenechá zchudnout jako žebráka! Kéž ti Bůh dá nalézt dobrého muže (dobrou ženu)! Kéž nikdy nespadne střecha tvého domu, a ti, kdo pod ní žijí, ať se nehádají!
Kéž máš vždy práci, kéž tvé ruce vždy mají co dělat. Kéž máš vždy nějaké peníze v kapse, minci či dvě. Na římsu tvého okna ať vždy dopadá sluneční paprsek a v tvém srdci ať je jistota, že po dešti přijde duha.
Kéž ti je vždy nablízku dobrá ruka přítele, a Bůh ať naplní tvé srdce a povzbudí tě radostí. Kéž ve svém srdci vděčně uchováš množství bohatých dnů života.
S léty ať roste každý dar, který ti Bůh kdy propůjčil - abys všechny, které miluješ, naplnil radostí. V každou hodinu v radosti i bolesti se ti vstříc usmívá Ten, který se stal člověkem - zůstaň v jeho blízkosti.
Všimněte si, že tady téměř nebylo použito slovo požehnání. A přece je to ono, svolávání dobra na někoho. Pak jsme ještě slyšeli o lidech, kteří dělali všechno proto, aby požehnání dosáhli a kteří měli za to, že jestliže je člověk požehnaný, je to na něm vidět. Pak jsme slyšeli o tradici, která požehnání rozšiřuje až k chvalozpěvu a vděčnosti a úžasu nad světem. Pak jsme slyšeli o Kristu, který činí náš pozemský život požehnaným, dává možnost žít požehnaně. A to právě i tak, že se požehnání nespojuje s materiálním úspěchem a prospěchem, ale zcela jistě se týká každé všednodenní situace a prostupuje ji, jak zdůrazňuje naposled zmíněná tradice.
Nakonec ještě jedna věta ze slovníku: Původcem požehnání je Bůh, ale požehnání samo je mohutností lidské duše. Vlastně nevím s jistotou, co tou mohutností duše autor myslel. A tak vám to nechám k uvažování.