Neděle 20.3. 2022, 3. postní

1.čtení Ř 5,15-16+18

S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

2.čtení Lk 11, 14-23

Jednou vyháněl Ježíš zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily.  Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe.

Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá.  Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula.  Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci.  Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.  Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

Milí bratři a sestry,

toto  je text vybraný starou církví pro tuto neděli. Pro neděli, která má v úvodu verš: Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Žalmový verš v sobě skrývá pobídku, abychom, cítíce se chyceni v síti, upírali své oči k Bohu, totiž abychom se drželi naděje. Za obrazem sítě bude nejspíš nějaký lov, například ptáků. Jak se ubohé chycené ptáče mrská v síti, to je obraz dosti skličující. Neboť je nám jaksi nepříjemně srozumitelný. Být v síti nemá moc možností k řešení. Taktéž bychom mohli s chyceným ptactvem sdílet pocit, že ani před tím, než jsme byli lapeni, jsme neměli moc možností, jak se síti vyhnout. Myslím, že by se žalmista divil, jaký mnohý význam na sebe jeho obraz v našich časech vzal. Být v síti informací třeba. Možná si někdo z vás vzpomněl na hrůzostrašný dokument nazvaný V síti. V síti práce, v síti strachu, ohrožení, A počítám s tím, že se vám vyjevila celá řada přirovnání, co že to ta síť, do které jsme se chytli, může být. Žalm, kde se tento verš najde, je celý prosbou o záchranu a je velmi kající, vlastně se tam střídají motivy prosby o záchranu, motivy prosby za odpuštění a motivy naděje na Boží milosrdenství.

K tomu je vybrán ten ne úplně průhledný popis diskuze po jednom uzdravení. Tedy po jedné události, kdy Ježíš ukázal opět, jak to Bůh s námi myslí a odlomil kousek z moci zlého. A stejně, jako jsem s překvapením zjistila aktuálnost žalmového verše, zjišťuji aktuálnost této diskuze o zlém. Neboť nedávno kdosi velmi trefně pojmenoval současné dění jako mohutné vzmáhání se zlého.

Tak proto je ten příběh tak aktuální. Tedy příběh, on tam je, je to veliký příběh nějakého člověka, kterému ničil život zlý. Nemohl se totiž domluvit s ostatními lidmi. Možná si řeknete, že na to člověk nemusí být němý, a ano, přesně tak je to myšleno. Řeč je způsob dorozumívání, takže pod tím zlým duchem němoty si můžeme opět představit nejrůznější variace neschopnosti domluvit se s ostatními lidmi, nebo s ostatními národy. A nejrůznější příčiny této neschopnosti. Ten silný příběh tam je, ale vlastně jen tak nastíněný, můžeme si jen domýšlet, co to pro toho člověka znamenalo.

Zato tam jsou zapsány tři reakce.

Zástupy se divily. Málo, ale ještě by to šlo. Ona ta podivná masa, zvaná zástupy, dost často na nic jiného nemá, ale přiznejme divení se aspoň funkci předstupně k nějakému posunu.

Druhá reakce je obvinění, že to Ježíš dělá ve spolupráci s čertem a třetí reakce žádá, aby dokázal, s kým spolupracuje. Když to teda není s ďáblem, tak ať přinese nějaké potvrzení.

Už dávno se pohrdlivě neusmíváme nad starověkými představami, protože bychom si mysleli, že byli tenkrát naivní, to my už jsme dál a víme, že žádní démoni nejsou. Je to totiž pojmenování skutečnosti mýtickými pojmy, filozofové nám řeknou, že mýtická řeč jde často do mnohem větší hloubky, než řeč popisná.  

Představte si nějakého člověka, o němž si myslíte, že je opravdu zlý. Není snad výstižné o něm říct, že dělá peklo na zemi? Peklo patří mezi mýtické pojmy.

Religionista Ivan Štampach říká o zlých lidech toto: „Existují situace v lidském životě, které se pouhou lidskou slabostí nedají vysvětlit. Zlo je tam tak intenzivní, že nezbývá než připustit, že ve hře je ještě mnohem větší síla, než je lidská schopnost škodit.“

Kdybychom však zůstali u toho, tak bychom si mohli pomyslet, jací že to jsme chudinkové a za nic nemůžeme. To všechno ti démoni v nás. Mohli bychom se obrátit na filozofy, či teology, kteří by nám to vyvraceli, ale obrátím se při hledání opačného názoru na poněkud plytký seriál, zvaný Lucifer, tedy plytký většinou, ale najdou se tam pozoruhodná místa. Jedním z nich je Luciferův protest: „Vždycky jste na mě všechno sváděli! Ale mohli jste si za to sami!“ A myslel tím „vy“ lidstvo.

K tomu ještě jednou Ivan Štampach: „Člověk je pod nějakými vlivy, čistě pozemskými, a možná i vlivy z jiných vrstev skutečnosti, než je ta hmatatelná. Při všech vlivech si člověk zachovává schopnost rozhodovat se mezi nimi. Rozhodnutím je i to, že se člověk vydá démonským silám do rukou. Pak koná něco zlého se silou, která není jenom z něho, ale dal k tomu souhlas. Sotva můžeme připustit, že je jen loutkou démonů, stejně tak jako není jen loutkou Boží.“

To vlastně je komentář ke slovu Belzebul, čili zlý démon. Neodpustím si už mnohokrát opakovanou jazykovou informaci, že původně to byl vznešený název nějakého božstva, znamenalo to (možná) cosi jako „Pán vladař“ nebo „Pán svatyně, Pán domu“. Ale SZ tak důsledně označuje něco zlého a ještě navíc to mírně přechýlil, takže v hebrejštině to najednou má význam „Pán much“. A po čem asi mouchy lezou. Má to co dělat s podsvětím a špínou. Myslím, že v tomto duše česká najde porozumění s duší židovskou. V Čechách jsme na zesměšňování specialisté, ale pokud se jedná o vtip, který skopne zlého z jeho nedobytného trůnu, tomu rozumíme. A že zlo má jakousi auru nedotknutelnosti, tím se až stává zvráceně vznešeným, to cítíme v posledních dnech velmi silně. Takže skopnout ho aspoň trochu ze židle je vlastně zdravé, i když se to zdá málo. Rozhodně SZ používá stejnou metodu, udělat z pána démonů pána špíny je užitečné a pravdivé.

Ježíš se dostal do této podivné pekelné společnosti přesně stejnou metodou, jakou používají dezinformační kanály. Vezme se něco, co je pravda, to se nepopře, ale úplně převrátí. „Slyšeli jste to už? Ten Ježíš, co uzdravuje ty lidi, to dělá ve spolupráci s čertem! A určitě za to bere slušný prachy!“

Na to Ježíš praví, že to nedává smysl, neboť proč by ďábel likvidoval své vlastní pohůnky, totiž démony? Nedává to smysl proto, že v ďábelském zájmu nejsou dobré činy, nepotřebuje nikoho uzdravovat. Ježíš přidává podobenstvíčko o silném muži, který střeží svůj majetek, ale když přijde někdo silnější, sebere mu ho. V tomto případě je vtipné, že ten zloděj je Ježíš, sebral ďáblovi právě jednoho člověka. Tak to je jedno povzbuzení, Ježíš se prohlašuje za silnějšího než jeho veličenstvo zla.

Další povzbuzení je v tom, že pokud tomu uvěříme, tak si všimneme, že nás dostihlo Boží království. Ostatně už jsme zpívali o tom, že „zdolal oděnce silného“. Patří k tomu i pokyn, že není střední cesty, ale že je potřeba si vybrat, kam se člověk zařadí, myslím tím výrok: Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když už jsme u těch ďábelských postav, tak tohle si vypůjčil např. Klement Gottwald nebo také K.H.Frank. Ten k tomu ještě přidal, že kdo je proti, bude rozdrcen. Co k tomu přidal Gottwald, nevím, ale vyšlo to nastejno.

Ježíš tím výrokem připomíná činnost žáků svých oponentů, kteří taky umí uzdravovat. Což je mimochodem jeden z mála zdrojů, ze kterých se o takové činnosti této skupiny židovstva dovídáme. Pravděpodobně jde o farizeje. Jakoby to Ježíš shrnul – kdo dělá něco dobrého, je to od Pána Boha, ať je ten člověk kdekoliv. Nás by to mohlo vrátit znovu k tomu, co už jsme četli od I. Štampacha, že rozhodnutí, kam budeme patřit, je na nás.

Na začátku bylo uzdravení jednoho člověka, který nemohl mluvit, tedy nemohl se domluvit s ostatními lidmi. Dost možná se nemohl domluvit ani s Bohem. Na to navázala debata o ďáblovi. Sice tam byl uveden pod jiný názvem, ale je to jedna pakáž. Pozoruhodné ještě je, že české slovo ďábel je přezvučením řeckého diabolos. A to znamená „ten, který rozděluje“. Shrnuto a podtrženo: kdykoli se hádáme a neumíme dohodnout, kdykoli se nechceme snažit o porozumění a vysvětlení, ďábel si mne své špinavé pracky a v pekle mají pití zdarma, protože v rozdělování byli úspěšní, tak slaví. Děsí mně každý náznak rozdělování tak překvapivě jednotné Evropy, každý náznak stahování se na vlastní písek. Těžko to můžeme na státních úrovních výrazně ovlivnit. Leda bychom si pomysleli, že aspoň na úrovni vlastních potíží se budeme snažit nedělat peklu radost. Je to, kromě jiného, zbytečné, protože přes dočasné vzedmutí ten zlý mele z posledního, praví Pán Ježíš.