1.čtení Gn 4,1-16
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu.
2.čtení Mt 5,20-26
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Milí bratři a sestry,
tento text je velmi obtížný z více důvodů. Je velice známý a tím je uzavřen už předem v určitém porozumění, takže každý, kdo ho slyší, má zato, že je mu jasný. Na druhu stranu je jeho obsah tak těžký, je to přikázání, jehož splnění se zdá dotlačené až k nemožnosti. Při jeho výkladu se velmi snadno může stát, že vykladač by mohl sklouznout k moralismu, což je nabádání bližních k nějaké činnosti bez znalosti jejich možností a bez reflexe, na co stačí vykladač sám. Velice snadno by se v tomto případě mohlo stát, že bych vymítala třísky z pomyslných očí, zatímco by mi trčely trámy z očí vlastních.
Jenomže Ježíš byl všechno jiné, jen ne moralista, poučovatel, někdo, kdo se nás snaží srazit na kolena. Co kdybychom tento text četli s tímto předznamenáním? Pochází z kázání na hoře, a to začíná gratulacemi. Ježíš gratuluje těm, kteří jsou pokojní, tišší, plačící, milosrdní, hledající spravedlnost, gratuluje jim. Je to ten seznam blahoslavených, těm je blaze. Lhostejno, že v obecného pohledu je blaženost nahlédána jinak. Ježíš gratuluje i těm, kteří pláčou, protože někdy je prostě dobré plakat.
A pak následuje řada užitečných rad, co máme dělat když….. Dnešní text pochází z tohoto seznamu rad. Je to založeno na textu Desatera, a o tom je známo, že to nejsou příkazy a zákazy, ale směrovky. Prostě tudy dojdete tam a tudy tam, a rozhodnutí je na vás. Pokud chcete tam, je ovšem nesmysl chodit opačným směrem, strašně se to protáhne, a dokonce, když z toho opačného směru neuhnete, tak do kýženého cíle nedojdete nikdy. Ježíš postupuje podle toho a přidává k textu přikázání, tedy směrovek, upřesňující poznámky.
Řeknu vám k tomu jeden zážitek z mé cesty do Maďarska vlakem, což se ukázalo jak fatální chyba. Představte si situaci, kdy při výluce na trati autobusy vyplivnou tlupu cizinců, kteří mluví všemi možnými jazyky, takže jest předpokládati, že maďarskému hlášení nerozumí vůbec. Ono stejně hlášení není žádné a údaje na ceduli jsou mimo realitu, protože vlak přijede asi tak o půl hodiny později, než je uváděno. Po jistém váhání se tlupa nahrne do prvního vlaku, který tam přistane. Ale já, pro jistotu a podle hesla když nevím, tak se zeptám, se ptám těch, kteří jsou uvnitř: Jedete do Budapešti? Odpověď je Ano. Poděkuji s podotázkou, zda tedy tento vlak do Budapešti jede. A oni odpoví: Nevíme. A já se divím: To jste uvnitř vlaku, a nevíte, kam pojede? A oni odpoví: Ano. Nic absurdnějšího jsem už dlouho neslyšela.
Pokud jde o maďarské dráhy, nic jiného vám nezbude. Ale pokud jde o to, kam směrujeme svůj život, k tomu Ježíš uvádí srozumitelné hlášení. Troufám si tvrdit, že se podle toho můžeme řídit právě v situacích, které se podobají té z vlaku – že se to všechno s námi někam řítí, aniž to můžeme ovlivnit. Nemyslím, že by kdy měli lidé jiné, lepší možnosti. Vždycky byla mocnosti, které ovlivňovaly život lidí bez toho, aby se z toho ti lidé mohli vyvléknout. Ale přesto, poslechněme si důkladně to Ježíšovo osvobozující hlášení.
Mluví k těm, které k sobě pozval a kteří to chtěli slyšet. Opakuji, že celé kázání na hoře je pocta. Uším, které chtějí slyšet, se donese, že se s nimi počítá jako se světlem světa a že se počítá s tím, že by jejich spravedlnost mohla přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů. To je samo o sobě nemožnost. Kdyby tam bylo třeba: nebuďte tak pyšní nebo soběstřední jako farizeové, to by se snad dalo ještě uhrát, ale spravedlivější....to půjde opravdu těžko. Slovník nazývá farizeje virtuosy náboženství a zbožnosti. Byli přesvědčeni, že Boží království přijde, když celý národ bude alespoň jeden den poslušně plnit všechna nařízení zákona. A nečekali, až se to povede, ale sami zástupně za ostatní se snažili žít podle zákona Božího do posledního puntíku.
Ježíš svým učedníkům řekne, že jejich spravedlnost má být ještě větší než spravedlnost farizeů, sice pyšných a místy nemilosrdných, avšak jinak dokonalých. Neuvěřitelná zpráva. Je to vůbec možné? No je asi, když to tak Pán Ježíš Kristus před nás předkládá.
Dnes tedy přikázání nezabiješ, ke kterému Ježíš přidává: Já však vám pravím.
Protože pod vlivem událostí na Ukrajině nás nutně napadá, že i toto jasné přikázání má svoje limity, budu citovat jednoho z vraždících maniaků v dějinách, a to A. Hitlera. Rozhovory se současnými maniaky nemám prostudované, ono to bude podobné. Toto však mám to z knihy, kterou napsal Pinchas Lapide, žido-křesťanský teolog. Lapide cituje z knihy rozhovorů s Hitlerem toto: „Toto hloupé nesmíš! To musí ven z naší krve, to prokletí hory Sinaj! Tento jed, kterým židé zrovna jako křesťané kazili a špinili svobodné nádherné lidské instinkty a snížili je na rovinu čubčího strachu... potřeme takzvaný zákon!“ V souvislosti s přikázáním nezabiješ je dost jasné, kam vedou „nádherné lidské instinkty“, jak to nazval a také pomohl uskutečnit onen genius průměrnosti. Doufám, že vedle tohoto lépe vynikne, kam naopak míří Ježíšovo protažení slova přikázání. Od instinktů k větší spravedlnosti a tím i k větší svobodě. Proto Já však vám pravím.
Nejen že nezabiješ, ale taky se nebudeš hněvat na svého bratra, nebudeš ho ponižovat a nebudeš ho zatracovat. Všechno je to začátek, důvod a způsob zabití.
Zdá se mi, že slovo hněv, že je příliš knižní a že spíš by bylo výstižnější pojmenovat to jako vztek a nenávist. Rabínský výrok: Kdo nenávidí svého bližního, náleží k těm, kdo prolévají krev. Nikoli hněv, který je dost často na místě, nakonec i Ježíš se občas rozhněval, ale vztek a nenávist berou bližnímu kus života. Rabíni také ve svých výrocích dokládají i to, v jakém vztahu je prolití krve a ponížení člověka a dokládají to téměř anatomicky. Když zahanbený zbledne, je to jakoby ztrácel krev a podobně je to, když způsobíme, že někdo hanbou zrudne, to je jakési vnitřní krvácení.
Ponižování je vždycky pokušením pro ty, kdo si sebou nejsou jisti, kdo pochybují o své ceně, čili jiné ponižují lidé nesvobodní. Potřebují se čas od času o sobě ujistit tak, že vyšplhají po něčích zádech. To je jev tak velmi častý, v různých formách vztahů, i těch nejbližších tak bolestně často pozorovatelný. Navíc to, co je přeloženo jako snižování, je řecká nadávka, která označuje osobu prázdnou a povrchní, tedy je možné toto ponižování pochopit jako pohrdání někým. I to Ježíš zařazuje pod přikázání „nezabiješ“. Ostatně jinde říká: nesuďte, abyste nebyli souzeni.
Třetí varianta, ta, za níž už je hrozba peklem, to je také nadávka, ale je to nadávka náboženská. Označuje někoho, kdo nevěří Bohu, nebo věří špatně. Ani to nemáme co soudit, lépe řečeno: i v tom případě jsme od posuzování osvobozeni. K tomu ještě jeden rabínský výrok – Každý, kdo nenávidí bližního, vykořeňuje Boha ze světa. Stejným směrem míří i zákaz zatracování bratra z Ježíšových úst, jde o to, že od Boha nějak odháníme bytost, která je stvořena k obrazu Božímu. To vyvolává otázky nad tím, jakým způsobem sdělujeme svým bližním zprávu o milostivém Bohu. Jak mluvíme o svých záležitostech, co ukazujeme bližním, že je hodno, aby nás zdrtilo a jak vůbec nakládáme s různými událostmi svého života.
A to dělat nebudeme, zase se vracím k rozmluvě učedníků s Ježíšem. On to slovo směruje dovnitř, mezi učedníky, nepochybně i oni se museli vyrovnávat s působením mocností, sil, jež je přesahovaly a oni je nemohli změnit, a i oni měli v hranicích svého vlastního světa hledat novou perspektivu.
Druhá část čtení byla oslovením přímo ve druhé osobě, co máš dělat ty. Líčí situaci, kdy člověk jde s obětí do chrámu, jde urovnat své vztahy s Hospodinem. A tu si vzpomene, že někdo proti němu něco má. Všimněme si, nejde o to, co někdo udělal mně, ale co já jsem udělal někomu, co by mohlo být překážkou mezi námi a já bych to mohl změnit. Návod je jasný – nechat ležet dar před oltářem, Hospodin potřebuje, aby mu dar přinášely čisté ruce a čistá srdce, proto je nutné, aby nejdřív proběhl alespoň pokus o usmíření. My oběti nenosíme, ale velmi mi to připomíná chvíli před večeří Páně, kdy jde taky velmi o to, zda jsme ochotni a schopni vyznat snahu o usmíření. Nepochybně je součástí naší víry, že Bůh velmi přesně ví, kdy jsou slova o smíření provázena také odhodláním vedoucím k nějakému činu.
Další popsaná situace je cesta k soudu. Všechny ty výroky označují drobné lidské události, ale staví je do světla nebeského, upozorňují, že všechno je důležité a Bohem evidované. Právě proto tento závěr mluvící o soudu se spíš přehoupává z obrázku před jakousi budovou soudu do obrazu soudu posledního, a potom zní poslední věta až nepříjemně důsledně – dokud nezaplatíš do posledního haléře, z vězení nevyjdeš. Před Bohem, tím posledním soudcem, se vyplatit nelze, ani kdyby člověk vlastnil konta s rekordní řadou číslic.
Oddíl končí docela ostře, skoro bych řekla, že to je pohlavek na správném místě, neboť se tam mluví – dokud je čas, a to čas ještě máme. Dokud je čas smiřte se.
Přece však toto není celé evangelium, je tam toho mnohem víc, hlavně pro ty, kteří se upřímně trápí nad tím, kdy se proti přikázání „nezabiješ“ nějak provinili a možná je velmi těžké udělat nápravu a možná už to ani nelze. Pro ty, hlavně pro ty je tam dobrá zpráva o milosti, které je na tom soudu zcela zásadním činitelem. Je to milost, která vůbec nezmírňuje naléhavost toho, co Ježíš po nás chce. Naopak, vždyť je to ten, komu stálo za to obětovat život za všechny nás, kteří tak ztěžka plníme jeho přikázání. Proto je to taková pocta, že nás znovu a znovu oslovuje – v milosti a přece s naléhavostí.
Na začátku jsem řekla, že Ježíšova slova z kázání na hoře nás směrují, a to ke svobodě. Snad vám to nezazní příliš sobecky, když řeknu, že řídit se Ježíšovým přikázáním máme kvůli sobě, nebo také kvůli sobě. Už jsem narazila na instinkty, k tomu chci přidat, že často jednáme podle toho, jak se to na světě dělá, jak se předpokládá, že to má být, jak je to zavedeno, jak jsme se to naučili, odpozorovali to. Ježíš nám k tomu říká: vy to ale nemusíte dělat tak, jak je to zavedeno. Vy to můžete dělat jinak a uvidíte, že budete mnohem svobodnější. Vy si můžete zvolit jiný směr a já vám garantuju, říká Ježíš, že tam, kde chcete být, tam určitě dojdete a bude to zkratka. Zkratka ke svobodě. Pořád se mi líbí to hlášení na nádraží, tak ho ještě jednou použiji: Ježíš hlásí kudy a kam ty vlaky jedou a kdy a že si klidně můžeme nastoupit do toho vlaku, který má zrovna zpoždění. Nastojte, máme informace od našeho skvělého ohlašovatele, že ten vlak, do kterého se nikdo nehrne, tam stejně bude dřív. Nakonec, dost možná, se někdo přidá, když uvidí, že jedem právě tímhle vlakem, to přece je možné.