Neděle 27.3.2022, 4. postní

1.čtení Ex 17,1-7

Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití.Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ Mojžíš se jich zeptal: „Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“   

2.čtení J 4,5-15

Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.

Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“

Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají.

Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“

Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“

Milí bratři a sestry,

toto byla jen první část mnohem delšího rozhovoru. Chtěla bych zdůraznit symbol vody, tak pro naše dnešní uvažování bude stačit právě ta část, kde se o vodě mluví. Ráda bych však k tomu ještě přidala jednu historku, o které nevím, zda se stala či je vyrobena jen jako ilustrace, ale vezměte to tak, jak je to podáváno:

Posádka lodi plující v Jižním Atlantiku se ocitla v nesnázích, protože neměli už žádnou pitnou vodu. Zpozorovali další loď a začali vysílat volání o pomoc – Zachraňte nás, umíráme, nemáme vodu. Z druhé lodi se jim dostalo odpovědi- Naberte si vodu tam, kde jste. Ti na lodi, která měla potíže, předpokládali, že kapitán druhé lodi nedostal zprávu v pořádku, tak opakovali svoje volání - Zachraňte nás, umíráme, nemáme vodu. A znova jim přišla stejná odpověď- Naberte si vodu tam, kde jste. Už tak zoufalá posádka byla ještě zoufalejší a tak se rozhodli, že nemají co ztratit, tedy uposlechli divnou radu. Nabrali vodu vedle lodi, z moře, a hle, byla to pitná, čistá, chladná voda. Nejedná se o zázrak, i když přírodní procesy je také velmi dobře možno za zázrak označit. Posádka lodi v nesnázích si totiž neuvědomila, že tam, co byli, vytéká silný proud řeky Amazonky a daleko do moře vynáší čistou pitnou vodu z jihoamerického deštného pralesa.

To už je dnes třetí příběh s vodou. Všechny tři dopadly tak, že žíznivý dostal napít.

Propojíme-li všechny tři příběhy o vodě, bylo by to takto:
Nejprve pochyby:  Je mezi námi Hospodin, nebo není?
Potom zoufalé přesvědčení, že není: Zachraňte nás, umíráme, nemáme vodu.
A z evangelia nové zjištění, že voda tady je, že Hospodin mezi námi je:  toto je opravdu Spasitel světa.

Také by se dalo říct, že o žízni jsou všechny ty příběhy. O žízni Izraelců na poušti, ta dovedla lidi až ke vzpouře, proti Mojžíšovi, ale vlastně proti Bohu. Je to velmi zvláštní příběh, celou dobu je tak lidsky pochopitelný, poušť znamená přece, že tam je nedostatek vody a bez vody to opravdu nejde, pokud chybí taková základní lidská potřeba, je pochopitelné, že dovede lidi k zoufalým činům. Nakonec však ta věta, že Pokušení a svár se to tam jmenuje proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním, staví celý příběh do jiného světla. Ono tam nešlo v první řadě o vodu. Šlo o to, že nevěděli, mysleli, že je Bůh opustil. Kde, Pane jsi? To, že nedostatek Boha je propleten s nedostatkem základní lidské potřeby, je ovšem nad slunce jasné.

Příběh z moře staví problém jinak – Bůh je při nás nebo kolem nás nebo pro nás a my hyneme žízní. Dostáváme depeše – naberte si, kolik potřebujete. A my odpovídáme – nemůžeme, nelze, není, nedělá se, nepřípustno. Ani nevím, proč jsem nechala této zoufalé žíznící skupině první osobu, tedy „my“.  Asi že mnohý náš stesk se mi také jeví tohoto druhu, ale u nás lze předpokládat, že alespoň jakési tušení o možnostech získávání živé vody máme. Ostatně také proto jsme tady.

V tom jsme podobni Samařance, která toho spoustu ví. Kdyby jí šlo jenom o to, z čeho uvaří polívku, těžko by pochopila, co jí Ježíš vlastně říká. Když si podrobně přečtete celý rozhovor, jeví se to tak, že ona ví, o čem jde řeč. Ale potřebuje se otázkami ujistit, že to Ježíš opravdu myslí tak zásadně, jinými slovy: že on taky nemluví o vodě ze studny. Jakoby si oba účastníci rozhovoru hráli se symbolem vody, jakoby rozpracovávali podobenství o vodě.

Ježíš je zpočátku v nezvyklé roli prosebníka , je horko, nemá, čím by vodu ze studny vytáhl. To má Samařanka, jakoby záchrana přicházela, nese s sebou vědro, nezbytnou rekvizitu k tomu, aby se člověk k vodě ze studny dostal. A postupně se dojdou k tomu, že to ona přišla k záchraně. Že jí se otvírá pramen, v řeči evangelia: pramen vyvěrající k životu věčnému. Tady je třeba si povšimnout, že ze studny se musí voda tahat, kdežto k prameni stačí nastavit ruce, je to bez té dřiny, vlastně je vždycky po ruce. K čemu tedy došli, o jaké vodě to mluví, že Samařanka nechá vědro vědrem a prosí Ježíše, aby jí dal té vody?

Podle úsloví, že vážné je to, až když jde o život, si můžeme všimnout, že o život skutečně jde, protože bez vody se zkrátka nežije. Příběhy s vodou jsem vybrala proto, že jsme všichni vyschlí, někteří až na troud. Zprávy jsou špatné, dusivé. Spousta lidí má vážné psychické potíže, i když je přímo nic nezasahuje. Jak jsem říkala už minule, zlo se vzmohlo, a to není bez následků. Další vysušení pochází z toho, že toho můžeme tak málo udělat. A další zase z toho, že ani z toho mála nám není jasné, jak na to.

Tak co ta voda je, co ten obraz vyjadřuje? Řeknu-li, že mluví o víře, asi přestanete poslouchat, protože tak se to tady říká obvykle. Ale kdybychom si víru opsali jako důvěru v Boha, že on může s tím vším něco udělat, nebyl by to pohár vody studené? Do obrazu vody si můžeme položit i naději, která se podobá důvěře. A ostatně i třetí, a jak praví epištola, největší, totiž lásku, a tentokrát si zas podle jiné epištoly můžeme zdůraznit, že Bůh napřed miloval nás, až podle toho to umíme my. To by mohl být další pohár vody. Nebo by to mohla být milost. Jsme v postním období, které nám připomíná naše viny a dluhy, proto taky ta vysušenost, a proto pohár vody milosti může tu vysušenost zmírnit. Potom nic není ztraceno.

Církev má na tomto světě za úkol říkat, kde je zdroj vody živé. Právě však se mi zdá, že si nejdřív sami musíme ujasnit, kde ty zdroje jsou. Vysušení jako křížaly toho příliš mnoho nezvládneme. Připomenu Ježíšovo zaslíbení:  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Zdroj vody je tady znázorněn jako pramen, který můžeme dostat, tedy nezařídíme si to sami. Jenom bychom měli mít na mysli příběh o lodi. Neboli – dostáváme-li dar, nebude nám k ničemu, když si ho nevezmeme.

Ještě jinak chci ten obraz vody použít, zatím šlo o vodu k napití. Vodu však můžete použít jako symbol na více způsobů. Teď bych ráda vyvolala ve vás jakousi hasičskou představu. Pomůže nám k tomu obraz pouště ze starozákonního příběhu. V myšlení starého Izraele byla poušť obrazem pro tento svět. Poušť, to je horko, sucho, prach, popel, kouř. Řekla bych, že se cítíme být chyceni v situaci, kdy se poušť roztahuje, přibližuje. Poušť jako něco palčivého, ohnivého. A tak ten hasičský obraz vody by posloužil k prosbě nás, kteří jsme chyceni v ohni, ze světa chyceného v ohni, aby nám Bůh pomohl ten oheň uhasit. Aby Stvořitel života pomohl život a životy zachránit.

Až tedy budeme mít pocit, že jsme na troud, vzpomeňme na slova Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Jsou to slova Ježíše Krista, řečená za poledního žáru, a za poledního žáru byl také ukřižován i tehdy říkal: žízním a právě tehdy se stal pramenem milosti a naděje. Naše důvěra v něho bude způsob, jak z toho pramene pít.