Neděle 5.6.2022 Svatodušní svátky

Čteni Ex 13,17-22

Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Proto Bůh vedl lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři. Izraelci vytáhli z egyptské země rozděleni do bojových útvarů. Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci.

2 čtení  J 14, 26-27

Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!

Milí bratři a sestry,

„Duch je Boží přítomnost v člověku a ve světě. Oživuje mrtvé tradice, z umírajících církví tvoří chrámy Boží přítomnosti. V celém světě spojuje církve a náboženství. Duch je neplněním lidské touhy. Jeho darem je, že souzníme sami se sebou, s Bohem a s ostatními lidmi. Daruje lidem štěstí. Duch naplňuje Boží touhu nacházet sebe v člověku a touhu lidí nacházet sebe v Bohu.“ (Poetický katechismus)

To je pár poznámek k představě, co to znamená Duch svatý. Připojila jsem je k Ježíšově zaslíbení, že tu zanechá právě Ducha svatého. Jakoby místo sebe. Jakoby způsob své přítomnosti mezi námi. Jakoby způsob Boží přítomnosti ve světě, kde byl Ježíš ukřižován a kde byl vzkříšen. OD této události se všechno změnilo, ale stále se potýkáme se starými hříchy. Přece však je tu Duch Páně, kterého nelze snadno popsat, ale o to snadnější  je žít s jeho pomocí a v jeho přítomnosti.

Ty dva verše z Jana jsem vybrala proto, že je tam velmi zvláštní slovo pro označení Ducha Božího. Toto slovo velmi dobře vystihuje zvláštnost a nezachytitelnost Ducha svatého. Není totiž možné to označení přeložit přesně. V dnešním čtení to bylo přeloženo jako Přímluvce, a to taky není špatný význam ve světle, spíše ve stínu, toho, že žijeme ve světě, kde jsou viníci zároveň oběťmi.

Šlo by to ještě přeložit jinak, ale ze všech dalších významů chci pro nás vybrat jen jeden, a to Utěšitel. Tento překlad drží například Bible kralická:  Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.

Protože se nacházíme sice mimo uragán, ale jeho jedovaté závany dosahují různými způsoby až k nám a navíc nás děsí pomyšlení, že by se uragán mohl taky dost snadno přesunout až sem, proto bych chtěla dnes porozumět jménu Ducha svatého jako Utěšitel. Chtěla bych mu tak porozumět s prosbou, aby jeho jemné vanutí způsobilo, že se strázní života nebudeme děsit, špatné zprávy nás nepoloží a před zlými mocnostmi světa se nebudeme lámat v půli.

Dnes je tedy svátek Utěšitele a Přímluvce, svátek Ducha svatého. Dá se říci, že Duch svatý je opis pro Boží přítomnost na světě. Přímluvce, Utěšitel jsou zase opisy pro činnost tohoto Ducha.

Všimněme si, že čím víc se v řeči blížíme k tomu, co je Bůh, tedy čím výš míříme tím, co chceme říct, tím víc se musíme uchylovat k přirovnáním, opisům, tím víc mluvíme pouze přibližně. Není na tom nic zvláštního, mluvíme o tom, co neznáme. Napadlo mě však v té souvislosti, že i to může být důvodem, proč je křesťanství z obecného pohledu záležitostí etiky, to znamená: být křesťan znamená slušně se chovat. Ono je to srozumitelné. Kdežto mluvit a přemýšlet o Bohu je namáhavé a mlhavé.

Křesťanství však není pouze etika, jak víme. Potřebujeme totiž mluvit o Bohu, o tom, co dělá, jaký je, jak to s námi myslí, protože na tom závisí naše pochopení smyslu všeho, co se na světě děje. Co se s námi děje. Co se děje s našimi bližními. Neboť někdy velice bolestně smysl událostí není vůbec vidět.

Opis pro přítomnost Boží mezi námi je Duch svatý. Jan zachytil v evangeliu Ježíšovu řeč, kde je velmi jasně sděleno, že tu zanechává Ducha místo sebe. České slovo duch se na jedné straně překrývá s duší jako protikladem k hmotnému tělu, pak to přešlo i na jiné jevy než jen na člověka, takže pak to označuje cosi jako podstatu, např. duch národa, a na druhé straně to znamená strašidlo. Ještě jsme na tom dobře, v jiných jazycích se jim do toho plete navíc alkohol. Kdysi mi někdo vysvětloval, jak k tomu došlo, ale už jsem to zase zapomněla.

Držme se těch českých významových posunů a ty nám objasní, že jde o něco nezachytitelného. Co je duchovní, to nelze snadno zpracovat exaktními vědami. A to je slovo pro přítomnost Boží ve světě. Zcela výstižné. Je nezachytitelný, a vždycky to tak člověk cítil a takto o Bohu myslel, jak o tom svědčí i mnohá sz vyprávění. Tedy ne že by se člověk nepokoušel nějak Boha zachytit. Ale nejde to, dokonce je to i v desateru, stojí tam: nebudeš si dělat modly.

Nebo příběh o oblakovém a ohnivém sloupu, který doprovázel lid na poušti. Z toho jsme kousek slyšeli.  Je to nádherné, sloup je provází. Sloup je cosi, oč se mohou opřít, avšak je oblakový nebo světelný. Lze se o to opřít? Vypravěč příběhu tvrdí, že ano, avšak jinak, než by bylo možné opřít se o sloup kamenný. Ten by ale byl na jednom místě a nechodil by s nimi všude, což potřebovali. A tak závidíme možná trochu těm lidem z vyprávění o vyvedení Egypta, protože Ho aspoň viděli, viděli Boží doprovázení. Musíme však mít na paměti obraznost starověkého vyprávění a držet linku, která vede k vyjádření, že Bůh je Duch. Smysly, které používáme pro vnímání světa, jsou v komunikaci s ním odložené. Přesto si  -opět v přirovnání - můžeme říct, že Duch je kolem nás jako oblak, který strážil lid, někdy zakryl výhled toho zlého, aby nemohl lidu škodit, někdy jim posvítil na cestu, vrhl světlo na to, co měli lépe uvidět. To obojí jsou zásadně důležité myšlenky, které můžeme velice dobře upotřebit každý den, každý den potřebujeme ochránit i posvítit na cestu.

Vrátím se k těm opisům, které jsem pro dnešní svátek zvolila, jsou ty dva druhy činnosti Ducha – Utěšitel a Přímluvce. Potěšení a přímluvu potřebujeme. Neboť všechno, co děláme na tomto světě, je poznamenáno konečností, a to je právě důvod proč tak závisíme na Bohu, který dává věcem a událostem smysl. Přímluva je tak potřebná proto, že je velice mnoho věcí, které bychom podruhé chtěli udělat jinak, a protože je velice mnoho situací, kdy si nevíme rady. Nedostižně to vyjádřil samozřejmě apoštol Pavel, že sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá.  A nejen to: i my sami, ve svém nitru sténám. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.(Ř8) Pavel dokonce slyší sténání celého stvoření, kterému Duch propůjčuje svůj hlas:  Všude tam, kde světem zní nářek nad tím, co překáží životu a svobodě, působí Duch. I to je potěšitelné, že hlas samotného Ducha Božího posiluje naše volání a volání všech na této zemi, kteří křičeli o pomoc, křičeli o život.

Utěšitelská funkce Ducha velmi souvisí s jeho podporou života. To je poměrně snadno doložitelné z řady biblických míst. Nejdřív stvoření člověka -  I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Tady nám opět náramně pomůže čeština názvukem dech – duch. Souvisí to. Tímto Božím dechnutím se navíc dostává do vějíře významů Ducha svatého pro nás jakási intimita, na začátku našeho života, když jsme opravdu začali být živí, je Boží umělé dýchání, možná Boží polibek by zněl méně přesně, avšak lépe. Toto je velmi důležité pro vědomí přítomnosti Ducha při každém jednom, zná nás, od chřípí po palec, vždyť je na začátku našeho bytí. Ví, co umíme, co zvládneme, co můžeme, čeho se bojíme, co nás povzbudí. Proto taky Jan popisuje v setkání vzkříšeného Krista s učedníky, jak na ně Ježíš dechl, a potom jim ještě výslovně dar Ducha. Na původně vystrašených a sevřených učednících je zřetelně vidět, že dar Ducha je oživující akce.

Pro mě potěšení Ducha Božího velmi souvisí se smyslem, který, jak věřím, Bůh dává událostem, které z našeho pohledu smysl postrádají. Doufám a věřím, že z hrozné situace pomůže vyjít, někdy se nám podaří vyjít jako silnější, než jsme byli před tím, a i když stále jiný smysl nevidím, považuji tento smysl za dostatečný. Ale i tak věřím, že lidské činy může Bůh zhodnotit ve významu nabít hodnotou, čili naplnit smyslem. A to, i když my ten smysl stále nevidíme.

Milí bratři a sestry, nevím, jestli z poznámek v kázání o Duchu Utěšiteli jste našli pro sebe podporu. Přeji si, abyste ji našli, když už ne v kázání, tak v písních či modlitbách nebo při stole Páně, u kterého vždy prosíme o Jeho přítomnost. Ostatně to, že tady jsme, je také jeho práce, neboť téma dnešního dne je ovšem i vznik církve, což je líčeno jednoznačně jako dílo Ducha. Byla bych velmi ráda, kdybychom si dnes odnesli povzbuzení pro naši víru v sílu a přítomnost Ducha svatého, v to, že podporuje život. Zvláště pro vás, kteří se některé dny prodíráte životem jako trním, bych chtěla vyřídit, že Duch svatý je Utěšitel a vždycky posiluje k nové naději a k nové odvaze.