Neděle, 6. 2. 2022

1.P 260 1. sloka

Ž 56,11-12a V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím, v Boha doufám

2.P 289

Pane, Stvořiteli  světa, Otče náš,

Za tvoji blízkost děkujeme. Slyš naše vyznání, že se tě chceme držet, ať se stane, co se stane. Je toho pořád příliš mnoho, čemu nerozumíme, co se děje ve světě, co se děje s našimi bližními, co se děje s námi. A nerozumíme pořádně ani tomu, co se týká tebe, ale to ty víš. Prosíme pokorně o tvoji milost, abychom byli dost pozorní k tomu, co je důležité a co pochopit máme. Děkujeme, že nám dáváš k tomu čas, abychom to dokázali. A to, co pochopit nemůžeme, odevzdáváme do tvé ruky, s důvěrou, žes člověku dal všechno, co potřebuje a o zbytek se postaráš sám. Vyznáváme, že dosáhnout takové důvěry bývá těžké. Prosíme, nenech nás ztratit se ti.  Chválíme tě, Bože svatý, Kriste Spasiteli, Duchu milosti. A

1.Čtení Ex 17 8-16
Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: „Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce.“ Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka.“ I vybudoval Mojžíš oltář a pojmenoval jej: ‚Hospodin je má korouhev.‘ Řekl totiž: „Je vztažena ruka nad Hospodinovým trůnem. Hospodin vyhlašuje boj proti Amálekovi do posledního pokolení.“

P 727

2. Čtení Mt 13, 24-30; 36-43
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli!“ On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“

Milí bratři a sestry,

Toto podobenství je v jedné kapitole s dalšími podobenstvími o království Božím, je to jakoby Matouš chtěl ukázat tuto skutečnost z více stran, jakoby nám před očima zvedl nějaký vzácný předmět, třeba drahokam, a pomalu ho otáčel, abychom uviděli všechny jeho odlesky a zářivé plošky. Dnes však neuvidíme všechny, jen tu jednu. ---

S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Podtrhněme si slovo DOBRÉ, je to dobrá setba, v pozadí za tím můžeme slyšet opakující se refrén ze zprávy o stvoření světa „Viděl Bůh, že to je dobré.“ Jak to, že ve světě, který Bůh stvořil jako dobrý, je toho tolik špatného? Soustředíme se na odpověď, kterou poskytuje podobenství s vědomím, že i ta je jen dílčí, není, ani se nesnaží být vyčerpávající či absolutní.

Vysvětlí přítomnost zlých věcí jako aktivitu nepřítele. V tom je však právě ta nedokonalost odpovědi. Plevel se tu vzal tak, že ho zasel nepřítel, ale kde se vzal ten nepřítel? Kdo to je? Informaci o původci špatné setby má jen Ježíšův posluchač a s ním čtenář evangelia. Z aktérů samotného příběhu to ví jenom hospodář. Ostatní nevědí, kde se tam plevel vzal, protože záškodnická setba proběhla v noci, když všichni spali. Takže neřeší, odkud přišel ten nepřítel, mají plnou hlavu s řešením toho, jak to dopadne s dobrou setbou, a jak naložit s koukolem. To se mi zdá dokonale realistické. Každý den řešíme, jak naložit se špatnou setbou. Zkoumání, co s původcem plevele, je jaksi mimo náš horizont. Přesně tak to podobenství podává. Prostě přišel nepřítel, tak to je, mohl provést nějakou jinou lumpárnu, ale vymyslel tenhle kousek. A je to vskutku dobře vymyšlené, to se musí nechat, nikdo ho neviděl, nikdo ho nezastavil, jeho černé dílo není patrné hned, ale ukáže se až časem, až s tím nepůjde nic dělat.

Někoho z vás určitě napadlo, že se měl použít selektivní herbicid. Ani snad takovou roli nehraje starožitnost příběhu, herbicidy ještě neměli. Spíš je potřeba poznamenat, že právě používání herbicidů je jedna z věcí, u které se ukáže až časem (nebo už ukázalo), jaké černé dílo to je. Což není jistě podstatné, podstatnější je teologický výtěžek z herbicidů – myslíme přece na Boží království, na dílo Pána Boha ve světě, na Jeho stvoření. Bůh to prostě takhle nedělá, nelikviduje selektivně ty škodlivé, aby zůstali ti dobří, protože kdo by tu zbyl. Je to opět cosi, co je mimo naše možnosti plného chápání a zcela mimo naše možnosti ovlivňování.

Na to nezapomínejme, zkoumáme podobenství o království Božím. Jenomže on to je realistický obraz s tím koukolem a pšenicí, žijeme to a známe to. Co se týče toho království, kde bude opravdová spravedlnost a plný pokoj a vládnout bude láska, o to zavadí snad jen závěrečná pasáž o sklizni. Je zpracovaná podle apokalyptických představ. Jak se má toto podobenství ke království lásky, k tomu nám pomohou další podobenství, které v té kapitole ještě jsou.

  1. Království Boží je označení konečné vlády Boha na zemi, kdy bude všechno tak, jak to stvořil – dobré. Co tam všechno nebude, netřeba vyjmenovávat, každý z nás má svůj seznam. Ale Ježíš jinde říká, že království Boží je mezi námi, takže ono tu je, jako dobrá setba, ale mezi pšenicí rostou ještě pořád ty dusivé plevely. Jestliže se lekneme, aby plevel pšenici snad nezadusil, Matouš nabízí podobenství o hořčičném zrnu. To je sice maličké, ale tak životaschopné, že přes nepatrné začátky bude větší než všechny ostatní rostliny a v jeho větvích budou hnízdit ptáci. Tak to by byl jeden směr, že Jeho království je tu, smíchané s naší realitou, prorůstá do ní, a najednou to vypadá jinak, ne tak, že dobré stvoření je zapleveleno špatnou setbou, ale že naše tak často ubohá realita je obklopená (nebo prorostlá) Boží mocí.
  2. Ten druhý směr uvažování by šel cestou slova, napovídá to předcházející podobenství o rozsévači. Mluví o setbě jako slovu. Bůh tvoří svět slovem, slovo je jeho základní nástroj komunikace s člověkem. Slovo je i titul Kristův. Můžeme si pomyslet, že slovo je slabé oproti jiným nástrojům, může být snadno přemoženo. Nebo se může zdát, že Boží slovo je slabé. Kristus umřel pro tento svět, to církev hlásá už 2000 let, ale dobře víme, že realita nebývá touto velkolepou zprávou ovlivněna. Nebo slov je mnoho, a mezi těmi lživými, bezcennými a falešnými se ta slova dobrá ztrácejí jako pšenice v bujícím plevelu. Avšak podobenství říká, že slovo o království Božím bude nakonec potvrzeno jako pravdivé a trvalé.

Toto berte jako námět k přemýšlení.

Jelikož dobrá metoda průzkumu podobenství je rozdělení rolí, poohlédneme se po nějaké pěkné roličce, kterou bychom si mohli přivlastnit.

Jejich seznam: hospodář a rozsévač dobré setby v jedné osobě, nepřítel, plevel, pšenice, sluhové, ženci. Ještě tam jsou lidé, kteří spali, ale to není žádná pořádná role, jen takový kompars, to nebude pro nás nic zajímavého.

A teď budeme škrtat. Kdo by chtěl být hospodář, majitel polností, i když zaplevelených, tak ten má smůlu, protože tato role už je zadaná, to je v podobenstvích vždycky Bůh nebo Kristus.

Pak nepřítel, to doufám, že – i když jsem jeho postup vychválila jako nápaditý – nebude nikdo, kdo by tu roli chtěl. Zvláště pak když si uvědomíme, že podle vysvětlení tohoto podobenství v téže kapitole, se jedná o ďábla. Ďábel mívá chytré nápady, ale nakonec bude za hňupa, to berte jako vyznání.

Dále dvě protikladné role – plevel a pšenice. To už je jiná. Je možno to pochopit jako lidi. Někdo je dobrá pšenice a někdo škodlivý plevel. Někdy církev toto podobenství chápala jako varování, aby nebyli vyřazováni lidé, o kterých ostatní zrovna usoudí, že jsou plevel. A jindy si toho schválně nevšímala, takže na tzv. „pletí“ došlo. Ještě si jasný výklad podobenství: „nechte to na rozhodnutí Božím“ všelijak upravovali. Například církevní otec Augustin, jinak důležitá postava v teologickém myšlení, byl pro pletí a pravil, že plevel je nutno vytrhávat jenom tam a tak, aby nevzalo za své i obilí. Jako polnohospodářskou poznámku to lze akceptovat, ale když myslíme na odstraňování lidí, je to o dost horší. A Jan Kalvín, na rozdíl od Augustina jasný „evangelík“, má zato, že i přes vytrhávání se plevel objeví znovu. Rozumějte: i když jsou povražděni všichni heretici, zase další někde vylezou. Jenže běda, Kalvína to neodradilo od vytrhávání. Některá období církevních dějin jsou pouze předmětem proseb o odpuštění. Ovšem otázka, zda jsme pšenice nebo plevel zůstává jako vpravdě otázka na tělo.

Pak sluhové, jsou to aktivisti, kteří by nejradši pomáhali Bohu ohněm a mečem? Nebo jsou to zase spíše komparsisté, protože někdo se zeptat musí? Myslím, že to je role těch, kteří by rádi se světem něco udělali, ale nejsou si jisti, tak se zeptají. A pro tu otázku u mě velmi stoupli v ceně, protože když nevím, tak se zeptám a v Bibli všichni ti, kdo se tázali Hospodina, měli nespornou výhodu. Otázka je dobrý počin, proto vám dávám roli sluhů k dispozici, i když to možná budou tak trochu přehnaně aktivní, někdy trochu samospravedliví jedinci, ale zeptají se. A odpověď slyší. A podle odpovědi se zařídí.

No a ženci, to taky nebudeme, těm patří poslední dějství. Je to role andělů. To jsou pomocníci Boží, kteří budou asistovat při závěrečném hodnocení. Oheň se Matoušovi hodí k apokalyptickému konci, přidává ho k jeho oblíbenému obratu pláč a skřípění zubů, tentokrát však vychází z běžné praxe, při sklizni se z plevele dělaly otýpky a používaly se jako topivo.

Ale ještě je tam jedna role, o které jsem zatím nemluvila, a to je pole. Jestliže jsme pole, je v nás obojí, pšenice i trní, neseme ovoce dobré i špatné. Jestliže jsem říkala, že podobenství velmi odpovídá realitě, tak tohle platí naprosto. Toto podobenství se zabývá nezodpověditelnou otázkou: odkud je na tomto světě zlo. Asi jste se doslechli o psychologických pokusech, které byly dost drastické a které potvrdily, že slušní a hodní lidé se za jistých podmínek až děsivě snadno změní v trýznitele. Až příliš snadno to fungovalo podle vzoru: „když to dělají ostatní, tak já taky“. Ale na druhou stranu, když se našel někdo, kdo se tomu dokázal vzepřít, i to fungovalo jako příklad pro ostatní. No a další strašlivý doklad byli dozorci v koncentračních táborech, normální lidé, kteří to vzali, nebo museli vzít jako zaměstnání. I na nich se potvrzuje ta neblahá skutečnost, že máme všichni v sobě cosi zlého, a nevíme proč. 

V onom evangelijním výkladu čteme, že pole je tento svět. To nám dává mnoho možností, k čemu si přirovnat plevel a pšenici. Možná mnohé z vás napadlo, že jsou to informace. Jak strašně těžké je někdy rozlišit, která je která. Nebo pokud bychom to pochopili jako pohled na celý svět, tak asi by leckoho napadlo, že plevelné jsou některé státy, které tak rády haraší zbraněmi, a že by bylo od Pána Boha pěkné, kdyby spadl přesně tvarovaný meteorit na některá území, možná by stačilo, kdyby se trefil do chaty nejvyššího potentáta. Jenže právě tohle podobenství říká, že takhle to nebude.

Myslím, že by vás napadly i další možnosti, k čemu přirovnat na tomto světě pole a na něm pšenici propletenou s plevelem.

Pozitivní zprávy:

1. Hospodář se nebojí, že plevel pšenici zadusí. Je to hospodář, a nedělá to prvně, takže všichni přítomní hospodáři budou souhlasit, že si to může dovolit, když ví, jak to v jeho kraji a na jeho poli funguje.

2. V závěrečném ohni se spálí všechno svinstvo. I to, čeho bychom se chtěli zbavit a nemůžeme, bude jednou docela jednoduše odděleno od toho, co v nás je dobré, stejně jako odděluje hospodář při sklizni obilí od plevele. Takže do Božího království půjdeme už bez starostí se svou temnou stránkou. To nám může jít hlavou, pokud jsme mysleli na pole jako na sebe.

3. Pokud jsme mysleli na různé druhy plevele v našem světě, tak je to stejně pozitivní, protože Bůh se při tom spalování svinstva jistě nesplete a zlikviduje jen to, co si likvidaci zaslouží.

4. Bůh je trpělivý.

My nejsme jako Bůh. Jedině snad když jsme k trpělivosti donuceni. A to je těžká věc, nebude jiná možnost, než o to prosit, abychom to zvládli, abychom zvládli naše bližní, kteří nám jdou na nervy, abychom zvládli svoje vlastní nedostatky, abychom se spolehli, že i naše viny může Bůh odpustit, to kdybychom přijali, tak bychom možná uměli odpustit také sami sobě, abychom pochopili už konečně, že pomsta je Boží záležitost, abychom se drželi toho, že hřích je nutno likvidovat, ale ne hříšníka. K tomu nám dopomáhej Bůh svým žehnáním.

4. 63

MODLITBA
Pane Ježíši Kriste, zůstávej s námi jako světlo v naší temnotě, jako moc v naší bezmoci, jako život v naší smrti, jako útěcha v našem trápení, jako síla v našich pokušeních, jako smilování v našem nepokoji, jako naděje v našem umírání, jako život našeho života.

Stejně prosíme za naše milé, za ty, které máme rádi, o které se staráme a záleží nám na nich. I jim buď světlem a mocí a útěchou a sílou a nadějí a životem.

Prosíme tě i za ty, o kterých mnoho nevíme a starat se o ně nemusíme, jen je tak trochu známe. I pro ně, prosíme, buď a věříme, že jsi a jsme rádi, že i je můžeme svěřit tvojí laskavé péči.

Nejtěžší to však je, Pane, když máme prosit za ty, které moc rádi nemáme. O kterých si myslíme, že jsou zlí. Kterým vůbec nerozumíme. Kteří nás ohrožují. Ale chceme prosit i za ně v naději, že tvá milost může proměnit k dobrému i to, co bychom sami nikdy nedokázali.

Dnes tě pokorně a úpěnlivě prosíme za lidi na Ukrajině, připomínáme si, že i tam máme bratry a sestry v Kristu. Za ně tě prosíme, za všechny, kteří se cítí ohroženi. Je to další z případů, kdy volání k tobě je všechno, co pro ně můžeme udělat. Ale věříme, že to vůbec není málo.

Vše ostatní vkládáme do modlitby, kterou jsi nás naučil: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva, na věky. A.

Ř8,18-21Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.

2Te3,16 Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi.

5. 295