1.Čtení Mt 4,1-11
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
2. Čtení: Iz 57, 15-21
Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám. Rozlítil jsem se, když se lid provinil chamtivostí, bil jsem jej, skryl jsem se v rozlícení, že se odvrátil a šel cestou svého srdce. Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí. Stvořím ovoce rtů. Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím jej. Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal. Nemají pokoj svévolníci,“ praví můj Bůh.
Milí bratři a sestry,
Ve středu začalo postní období a věru je letos až hrůzostrašně snadné pojmenovat svoje viny. Pod vlivem současných událostí vyplavaly na povrch jako olej na vodě. Mám teď na mysli ten nejobtížnější druh vin, to mlčenlivé podílení se na stylu života naší kultury. Nikdo z nás to nezavinil. A přece jsme všichni také viníky. Proto vítejme postní období s otevřenou myslí a náručí, neboť je to příležitost vyznat svoje viny, i ty nejtěžší, i ty, o nichž ani nechceme vědět. Vyznat je, to je první a zásadní krok k tomu, abychom se jich zbavili.
Historie se opakuje, to napadlo jistě každého z nás už mnohokrát v posledních dnech. Možná se ty bolestné fáze historie opakují vždycky z téhož důvodu, jak je označuje Izajáš – lid se provinil chamtivostí. Chamtiví jsou páni Ruska, o tom není pochyb, ale horší je, že naše západní společnosti jsou nemlich to samé. A na tom se právě podílíme, kéž nám to milostivý Bůh odpustí. Podílíme se na tom, i když žijeme zcela skromně, není vyhnutí, jeden každý z nás je tak navázán na systémy společnosti, že je zcela iluzorní si myslet, že by z toho šlo nějak uniknout. Zbývá jen prosit za odpuštění a dál a dál hledat cesty ven.
Katolický kněz Marek Vácha píše ve své velmi hořké současné poznámce toto: „Ano, jsme s vámi, Ukrajino, ale přece nechcete, abychom měli trochu dražší benzín nebo trochu menší pohodlí nebo trochu více práce. To už by bylo nepřijatelné.“ Navazuje na slova německého filozofa Karla Jasperse, který napsal o době nástupu Hitlera, že „Mnozí z našich obyvatel byli sice pobouřeni, mnohých se zmocnilo zděšení, v němž bylo lze tušit přicházející zlo. Ale ještě více bylo těch, kteří pokračovali bez vyrušení ve své činnosti, ve svých stycích a zábavách, jakoby se nic nestalo.“
Jiný farář, totiž výpomocný kazatel naší církve, prof. Martin Putna tuto středu poznamenal: "Je Popeleční středa. Čas kát se, co každý z nás za posledních 20 let NEUDĚLAL: proti potlačování lidských práv v Rusku, pro svobodu Ukrajiny a Běloruska, proti vlivu ruské státní moci v naší zemi."
Tyto a další alarmující postřehy jsou propojeny biblickým slovem o chamtivosti.
Pro mě jsou slova velmi důležitá, správné pojmenování věcí podle mě souvisí s jejich pochopením a tím jistě i s řešením. Proto jsem se na ně obrátila i při tomto tématu a toto jsem zjistila o hebrejském slovu, které naše Bible překládá jako chamtivost, a jiné české překlady jako lakomství nebo zištnost. Ono totiž kromě významů „být hamižný, chamtivý“ totéž slovo znamená taky „prořídnout, ulomit“. Zdá se mi, že přesně to se stalo našim západním společnostem: prořídly, odrolily se vlivem všeobecné chamtivosti.
Prořídnout. Znáte to, co se stane třeba s povlakem na peřinu po dvacetiletém používání. Jenže u povlaku je to jaksi nevyhnutelné a taky to není žádné neštěstí. Jenže u lidské společnosti? Je to také nevyhnutelné? Je skutečně tak nevyhnutelné nechat náš svět tak zřídnout, zvetšet, bez povšimnutí nechat přebujet zlo, a opět očekávat, že za to někdo jiný zaplatí krvavou oběť? Historie se opakuje, zatracená historie.
Do této vpravdě zatracené lidské historie však už vstoupil Bůh a otázku oběti vyřešil zcela jinak. Proto si myslím, že křesťan má v takových časech, jako jsou tyto, přímo povinnost držet se naděje. A to právě ten křesťan, který se necítí být lepším, než zbytek společnosti, ale ten, který jasně ví, že stojí se všemi ostatními na jedné lodi. Sdílí s nimi stejnou vinu. Rozdíl je v tom, že o své vině ví, a ovšem také ví, odkud plyne naděje.
Pro nás je dnes povzbuzením naděje slovo proroka Izajáše, pocházející z jiné části naší lidské zatracené historie. Prorok tlumočí slovo Boha, který přebývá ve svatosti, to nikoho nepřekvapí, ale přebývá i s těmi, kdo jsou zdeptaní a poníženého ducha. Se zařazením ke skupině zdeptaných nebudeme mít nejmenší problém, ponížený duch znamená, že jsme si svojí viny vědomi. Kralická poznámka k tomuto místu praví, že jde o člověka, který zná svou zkázu a nemožnost vysvobození, a že takové srdce, které toto uvidí, je tak nesnadné/nemožné občerstvit, jako by bylo nesnadné/nemožné vzkřísit mrtvého. A prosím, právě toto se Bůh chystá udělat. Oživit=vzkřísit zdeptaná srdce.
Vždyť všechno, co dýchá, učinil sám. Ano, i to je zdroj našeho potěšení. I ty zlé, i ty pokořené, Bůh jim rozumí, a proto má smysl se k němu obracet. Může s tím něco udělat. Rozzlobil se, když viděl všechnu tu rozdrolující chamtivost, a přece říká: vyléčím jej, povedu, vrátím potěšení tomu zraněnému i všem, kdo s ním truchlí. Právě teď, myslím, že je nám toto velmi srozumitelné.
V tom pěkném sz obratu „Stvořím ovoce rtů“ slyším možnost až takového uzdravení, kdy bude možné spolehnout se vždycky na to, co říkáme i na to, co říká ten druhý. Právě prožíváme, jaká hrůza je to, když to není možné.
A znovu Hospodin říká, že vyléčí. Docela dobré pro nás je i to, že to všechno zlé Bůh už viděl a to léčivé se chystá udělat: jakoby to psal Izajáš právě pro nás.
Sám závěr se však týká těch zlých, v našem překladu je tam podivné slovo svévolníci, nad kterým se opakovaně musíme zamyslet. Svévole už je jasnější. Svévolník je potom ten, kdo jedná jen podle toho, co se mu urodí v jeho šíleném srdci, žádná pravidla ho nezajímají. Nedbá na dohody mezi lidmi, včetně těch, která sám podepsal, ani na zákony Boží. Tak na toho se pokoj nevztahuje, praví Hospodin podle Izaiáše.
Tak tedy začíná postní období, a my začínáme pomalu zapomínat na ta postní období, kdy se dohromady nic nedělo. Kdy naše osobní starosti nebyly orámovány děsivými mraky světových událostí. K postu v současných dnech ještě jeden citát, opět od katolíka, tentokrát je to Tomáš Halík:
„Postem se připravujeme na vstup do velikonočního dramatu vítězství nad smrtí, nad vinou a strachem. Je třeba vzkřísit naši víru, naši lásku, naši naději. Nezesměšňujme tuto postní Boží výzvu tím, že z ní uděláme odřeknutí si čokolády a nadměrného utrácení. Odříkání v materiálních věcech a skromný životní styl nám příští roky přinesou dostatečně samy. My se máme učit náročnější askezi: svobodě od strachu, svobodě od zhýčkanosti a zbabělosti, svobodě od sobectví. Velikonoce, na něž se připravujeme dobou postní, nám připomínají: Žádný kámen není tak velký, aby jednoho rána nemohl být odvalen.“
Je třeba křísit naši víru, lásku a naději. Tomáš Halík asi nečetl kralické poznámky, ale ty taky mluvily o vzkříšení mrtvých, a myslely na naše umořená srdce. A navíc k tomu dodaly, že sami toto vzkříšení zcela jistě nezařídíme, ale Bůh ano. Znovu upozorňuji, že není řeč o vzkříšení z mrtvých na konci časů, ale o časné vzkříšení našeho zkroušeného srdce. Do našich vysušených srdcí a duší nechť napadá mnoho vláhy z Hospodinova slova: Pokoj, pokoj dalekým i blízkým.