1.čtení Iz 58,6-12
Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.
2.čtení Lk 16,1-9
Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘
Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘
Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘
Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘
Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.
Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.
Milé sestry a bratři,
Až vám zase bude někdo předhazovat, že v kostele se nemluví o životě, aneb že život je o něčem jiném, vzpomeňte si na toto podobenství. Nebo provokaci možná, Ježíšovu provokaci. Že totiž Pán Ježíš Kristus nebyl žádný od života odtržený snílek nebo snad mravokárce, ale že měl dost podrobný přehled o tom, co je defraudace, podvody, nebo tunelování, tak bychom to řekli dnes.
Řekla jsem, že je to Ježíšova provokace, ale dost možná to vypadá tak jen pro nás, protože nerozumíme přesně, na jaká soudobá pravidla, či ekonomická fakta Ježíš narážel. Nevíme, jak to oni dělali. Takže, stručně shrnuto, to vypadá tak, že je to příběh o vysoce postaveném manažerovi, který byl obviněn ze zpronevěry majetku svého pána. K našemu překvapení se vůbec neřeší, jestli to obvinění bylo oprávněné, či snad to byla jen pomluva. Má být hned vyhozen. K našemu překvapení se nejedná o žádné náhradě, jen o propuštění. A k našemu největšímu překvapení po tom řešení, které manažer vymyslel, a které se nám jeví jako nelegální a nemorální, ho jeho pán pochválil. A navíc prapodivná rada, že si nespravedlivým mamonem můžeme získat přátele, a jako vedlejší produkt opět překvapení, že synové světa jsou prozíravější než synové světla. Tohle by tam evangelista Jan jistě nenechal. Ale připomenu, co tam naopak evangelista Jan nechal, a to je tento verš, slovo vzkříšeného Krista: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.
Snad se vám zdá, že to s tímto podobenstvím nesouvisí, ale vás jen připravuji k úhlu pohledu na toto podobenství, který vám chci nabídnout. Vyjděme z toho, že pán z toho podobenství je majitelem všeho. Motá se to kolem majetku, ale všechno to patří pánu. Takže už na základě toho bych tradičně ponechala obvyklou roli nejdůležitějšího člověka v podobenství Bohu. Potom to vyhození by mohlo znamenat „umřeš, a tvé hříchy to budou sečteny na posledním soudu“.
Doufám, že se vám v této chvíli činnost nepoctivého správce začala jevit jinak. Taktéž v tomto úhlu pohledu je vlastně jedno, jak to měli zařízené, zda byli nájemci rolníky, kteří vyráběli zlevňované komodity, či snad to byli spíše obchodníci, kteří měli olej a obilí prodat, a pak teprve zaplatit majiteli. Ekonomické vztahy a zvyklosti té doby jsou zcela lhostejné. Jde o dluhy, tedy viny, protože v řečtině je to totéž slovo. Mohli bychom si představit situaci toho správce tak, že si třeba uvědomil, co všechno už provedl a rozhodl se, že s tím nebude čekat až do brány nebeské, že s tím udělá něco hned. Vlastně vám tady líčím jinými slovy jakousi existenciální krizi, ale ono by to šlo vztáhnout na různé druhy krizí. Stát se může leccos, stát se nám může leccos, ale zajímavé a důležité je, co my s tím uděláme. A tento správce, manažer, byl opravdu v koncích. Říká: žebrat se stydím, na práci nejsem, to je výrok, kterým se v našich očích ještě víc kompromituje. Co to je, na práci nejsem, a to ještě tak, že myslí fyzickou práci, nechce se mu vzít motyku do ruky. Když zůstaneme na úrovni toho příběhu, musíme si říct, že jsou tam všichni nesympatičtí, včetně toho podivného pána, a nejvíc ten manažer. Protiva. Znovu vás vrátím k tomu úhlu pohledu, že jde o viny, a že tenhle člověk to řeší tak, že si chce vytvořit dobré vztahy s jinými lidmi. Jistě, v rámci podobenství k tomu má sobecké důvody, potřebuje, aby ho někdo zaměstnal. Možná si potměšile pomyslíte: to určitě, když vidí, jak zachází s majetkem svého pána teď, budou se určitě hrnout do toho, aby si takového ředitele najali. Když si na to však posvítíme tím základním úhlem pohledu, vyjde z toho, že i my dost možná se můžeme snažit o dobré vztahy s ostatními lidmi ze sobeckých důvodů. Aby nám bylo dobře na světě. Aby nám bylo dobře mezi lidmi. Ale zní vám to snad jako něco hodného odsouzení? Myslím, že to vůbec není špatně. Tak jen že jsem opět došla k tomu, že toto je Ježíšova rada, jak se mít na světě hezky, a to ještě s výhledem, že budeme přijati do věčných příbytků. Že by to byl opis pro království Boží? Tak nějak to bude.
Svěřím se vám se svým vlastním překvapením, je mi divné, že tohle nechal ve svém evangeliu právě Lukáš, který se tak ostře vymezuje vůči majetným a bohatým a zdůrazňuje každé Ježíšovo slovo, které podoruje a je laskavé vůči chudým, ubohým a vyřazeným. A přece právě Lukáš tam toto nechal.
Nabídnu vám srovnání s jiným podobenstvím na stejné téma u evangelisty Matouše, toto srovnání uvádí prof.Jiří Mrázek.
Naše dnešní podobenství lze rozdělit na tři části –
Pán se zlobí na svého správce a chce ho vyhodit – neodpouští mu
Správce odpouští dluhy dlužníkům svého pána
Pán ho za to pochválí
A teď to Matoušovské, to je o nemilosrdném služebníku
Pán odpouští svému služebníku velký dluh
Ten vzápětí na to neodpustí svému kolegovi dluh mnohem menší
Pán toho nemilosrdného služebníka potrestá
Ta dvě podobenství zpracovávají stejné téma, ale zrcadlově. Matouš vypráví, jak pán služebníku odpustil, ten odpustit nechtěl a přivodil si na sebe trest. Lukášovské vypráví, jak pán služebníka chtěl potrestat, tedy neodpustil, služebník se snažil zachránit tak, že sám odpouštěl a vysloužil si pochvalu. Nebo ještě stručněji: když negativní situace označím jako mínus a pozitivní jako plus, tak Lukáš má: -,+,+ a Matouš má +,-,-. Oba mluví o tom samém. O odpuštění vin. Ale každý jakoby z jiného konce. Líbí se mi představa, že Ježíš obě tato podobenství řekl a každý z evangelistů si vybral verzi příběhu o odpuštění, která mu byla jasnější nebo se mu více hodila do koncepce. Jestli to ovšem nebylo spíš tak, že ke každému z nich se dostalo jiné vyprávění, tradice jim donesla něco jiného.
Matoušovská verze příběhu o odpouštění dluhů nám je pochopitelná, ale ta lukášovská je podivná, rozhodně na první poslech.
Vrcholně nejasné, provokativní a nelogické je jednání pána. Ať děláte, co děláte, v běžném ekonomickém světě prostě nelze najít obdobnou situaci, kdy by za něco takového majitel svého zaměstnance chválil. Jedině snad, jak navrhuje také Jiří Mrázek, pokud by se jednalo o nějaký druh podnikání, ve kterém jde především o dobré jméno, je možné si představit, že správce toto dobré jméno ohrozil tím, že se dostal do řečí, a potom to zase napravil. Ale stejně to drhne.
Toto podobenství „zaklapne“, je pochopitelné jedině v případě, kdy v roli pána uvidíme Boha, který z pohledu světové ekonomiky jedná nelogicky. Který jiný pán by měl radost, když jeho služebníci rozdávají z toho, co jeho jest. Z jeho milosrdenství a odpuštění. Což je právě ten úhel pohledu, který vám předkládám.
Znovu přidám verš z Janova evangelia: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. A také v modlitbě Páně pokaždé opakujeme „ odpusť nám naše viny, jak i my odpouštíme našim viníkům“. Řecké slovo pro dluhy, které používají shodně oba evangelisté v uvedených podobenstvích, je totéž, které je v modlitbě Páně tam, kde říkáme „viny“. Původní význam slova je dluh a v přeneseném smyslu se používá i pro vinu.
Přistoupíme-li však na to, že jde o odpuštění, pak jsou skutečně odpuštění v majetkových věcech ještě ta nejjednodušší. A i ta nejsou dost často vůbec snadná a někdy způsobí třeba v rodinách rozkol přes generace. Ale proti náročnosti jiných odpuštění jsou ta majetková ještě mezi těmi snadnějšími. Kdyby všechno bylo vždycky tak snadné, jako říct – sedni a napiš na dlužní úpis o 50l oleje míň.
Chápu to tak, že věrnost a poctivost z hlediska Boží spravedlnosti znamená, že i v majetkových věcech, v těch, které jsem označila z hlediska odpuštění jako nejjednodušší (a nevím, jestli se mnou souhlasíte), je máme uplatňovat, máme uplatňovat odpuštění, které se týká věcí, to je ještě to nejmenší, možná by se dalo říct – na tom se to můžeme naučit. Pak jsou ještě věci větší, kde se nám zdává odpuštění mnohem těžší, a těch se týkají zase jiné biblické příběhy.
A ještě jiné propojení s majetkem to má, to Bohu patří celá zem, člověk má od něj zemi jen půjčenou, má půjčenou zemi, na které bydlí a pěstuje úrodu pro svoji obživu, takže se dá říct, že Bohu patří všechno. Všechno, co máme a užíváme, máme to jen půjčeno. V tomto smyslu to zapadá také do logiky podobenství. Bůh je pán a majitel.
Shrnuto: Bohu uděláme radost, když rozdáváme z jeho majetku. Buď to pochopíme tak, že všechno je stejně jeho, tedy mohlo by jít o nakládání s majetkem tak, že dáváme-li ze svého, dáváme vlastně z půjčeného, není to úplně naše. Ale ještě důležitější se mi zdá rozdávání jeho odpuštění a milosrdenství. Z podobenství tomu rozumím tak, že Bohu to dělá radost. A ještě jedné věci je možné si tam všimnout, ono to dělá radost nebo alespoň přináší řešení a lepší vyhlídky do budoucnosti i člověku. Ten správce byl v pěkné kaši a říkal si, co budu dělat? Vyhlídky mám mizerné. A pak ho to napadlo. Vím, co udělám. Odpustím.