250, 1.sl
Ž 123,3 Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi!
530
1.čtení Mk 10 46-52
Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios,
slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a
řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a
přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl:
„Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.
602 vyz víry
2. čtení Ž 77, 6-16a
Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a
duch můj hloubá: Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství
pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních? Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj
svého slitování? Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Skutky Hospodinovy si
připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých
skutcích. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal
národům poznat. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží.
Milí bratři, milé sestry,
Dnešní bohoslužbu jsem chtěla pojmout jako jednu velkou prosbu o smilování. Není totiž třeba vyjmenovávat, co
všechno nám hrozí. To stačí nahlédnout do nějakých novin, v jakékoli formě, nebo si pustit rádio či televizi, tam se to
každou chvíli dovíme pěkně v kostce. Taky o tom dost často mluvíme, i když v našich rozhovorech většinou nedojde
na všechny druhy ohrožení, asi proto, že jednotlivé položky z toho ponurého seznamu jsou výživné až dost. Krom
toho máme každý své starosti, a někdy jsou tak velké, že na ty globální ani vlastně nemyslíme. Není kapacita.
Nový rok trvá druhý den, ze zcela neznámého důvodu tomu přikládáme význam, alespoň já nevím, proč by měla mít
nějaký hlubší význam výměna kalendáře. Tak nějak v tom je také důvod, proč jsou novoroční bohoslužby dnes,
v neděli, v den Páně, a nikoli v sobotu, kdy nastalo to měnění kalendáře.
Změna letopočtu nás vždycky nutí ohlížet se a vyhlížet, dozadu a dopředu. Dozadu vidíme, i když všemu nerozumíme,
dopředu toho moc nevidíme. Žalmista zpívá o tom, že se dívá dozadu. Myslí na minulá, dávná léta.
Šťastný je člověk, který rozvažuje o minulosti, a hledá, co s tím vším má Panovník Hospodin společného. Jaké to musí
být zoufalství pro toho, kdo na Boha ani nepomyslí.
Ale tenhle člověk se nezdá moc šťastný, že? Toto je šest otázek, nad kterými se trápí:
Zatvrdil se Panovník na věky věků?
Nikdy už svou přízeň neprojeví?
Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo?
Nebude už mluvit v dalších pokoleních?
Což Bůh zapomněl na smilování?
V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?
Myslím, že bychom ve víře CHTĚLI odpovědět na všechny tyto otázky záporně. Ve víře, která je živená mnohým
zaslíbením, ve víře, která věří, že Bůh podporuje život za každých časů a náš život podporuje každý dnem.
Ale žalmistovo uvažování vede temnými cestami. Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího.
Měli byste vědět, že toto je verš velmi složitý k překladu, tedy k pochopení. Je to tím, že gramatická vazba může být
vyložena vícero způsoby a slova tam obsažená mají příliš velký významový rozptyl, takže je potřeba si vybrat, protože
adekvátní slovo v češtině neexistuje.
A tak české překlady k tomu velmi knižnímu vyjádření „V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího“,
tedy „mou bolestí je, že se pravice Nejvyššího změnila“, přidávají tuto verzi: „Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu
pravice Nejvyššího“, ze starobylého jazyka určitě poznáváte, že to jsou kraličtí, nebo jiná varianta je: „To je můj
konec, říkám si, kdyby své pravici dal klesnout Nejvyšší!“
Takže jednou slyšíme, že bolest, kterou autor písně prožívá, spočívá v tom, že Bůh se odtáhl, změnil, už není
s člověkem tak, jak býval se svými lidmi dřív.
Ale další překlad to pojal tak, že ano, ta tíseň vyplývá z toho, že Bůh tu tak nějak není, ale zároveň je tam i víra, že to
nebude tak pořád, že se stane proměna k lepšímu.
A další překlad zase vsunuje to „kdyby“, bylo by to hrozné, kdyby to tak bylo, kdyby se tvá pravice odtáhla, ale je to
„kdyby“, to znamená, že to tak není.
Doufám, že je jasný obraz toho, co znamená pravice Boží vztažená nad světem, znamená to, že Bůh je činný. Aktivní.
Jiný žalm vypráví, že když je Boží ruka otevřená, sytí živé tvory dobrotami, ale když odvrátí svou přízeň, všichni hynou
a vrací se do prachu. Pořád jde o aktivitu Boží, která je pro nás nutná, dnes ji nazývám „smilováním.“ Dokonce
k žalmovému verši Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý den ptají: „Kde je
tvůj Bůh?“ přidává komentář výklad: „Duchovní úzkost z přerušení kontaktu s Bohem může způsobit i fyzickou
bolest“. To nechávám na vaší úvaze, zda to tak je, musím přiznat, že mě tento výklad - právě u tohoto verše -
překvapil. Pokud počítáme s možností psychosomatických potíží, tak je nabíledni, že i tak je to možné. Fyzicky
onemocnět z duchovní nouze. Ale ještě silnější je to: Všichni bychom se roznemohli, kdyby tu nebyl Bůh. A že ani
hmotný blahobyt nemůže nehradit to, co nabízí Boží přízeň, o tom netřeba mluvit. Jinými slovy: „Když Bůh už není
Bohem, ani člověk už není člověkem.“ (G.Ravasi, katol. kněz) A to mi přijde jako výpověď hodná toho, aby se stala
základem našeho výhledu a vykročení do dalšího času.
Většinou přeskakuji výklady církevních otců ke starému zákonu, když je někde najdu, protože mi připadají za vlasy
přitažené, ale oslovil mě komentář, k verši: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Poslechněte si
ho:
„Tady už žalmistovi nehrozí žádné nebezpečí. Protože když zůstával v sobě a naříkal nad tím, jak Bůh není ve světě,
ještě to bylo nebezpečné. Když se obrací k Pánu, nachází jistotu. Nejvyšší ho začal měnit, dávat mu život plný jistoty.
Teď vstoupil do domu radosti, ve kterém nemá žádného nepřítele.“ (Augustin)
A tohle je komentář k verši V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Není to zvláštní? Řekne, že jeho
bolest je, že Bůh se nějak změnil, a komentář k tomu praví: už mu nehrozí žádní nebezpečí. Asi tím chce být řečeno,
že se přestal nořit do své zoufalosti a začal se dívat na Boha. Chtěl si ho všímat. Skoro jako by byl pod vodou, topil se,
ale povedlo se mu otevřít oči a viděl slunce nad hladinou a začal sebou mrskat, aby vyplaval. Od této chvíle přestal
žalmista hořekovat a začal si připomínat, co všechno Bůh kdy dělal. Ovšem čerpal ze starozákonních vyprávění, takže
si připomněl stvoření světa a Jákobovy příběhy a vyvedení z Egypta. Zásadní věci. Zásadní i pro nás.
A tím žalmista vyplaval z nářků. Připomněl si, co bylo mezi Bohem a lidmi, a tím si připomněl, že není možné, aby ho
Bůh opustil. A to, i kdyby Bůh dělal věci jinak, než dříve. Takový podnět k vyplavání má i prorok Izajáš, píše:
Iz 49,14n Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ „Cožpak může zapomenout žena na své
pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“
Tím bych vás ráda vybavila pro vstup do nového roku, od kterého nečekáme žádné růžové sady: „Není možné, aby
na nás Bůh zapomněl“.
A ještě něco, po vzoru žalmisty, že když je nejhůř, když má člověk o Bohu největší pochybnosti, je nejlepší se obrátit
rovnou na Boha samého, skončíme modlitbou. Bude to podle proroka Daniele z doby, která také za moc nestála, a
bude to modlitba, která dnes pro nás bude základem vyznání vin:
„Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá
přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů.
Hospodine, na nás je zjevná hanba, na našich králích, na našich velmožích a na našich otcích, neboť jsme proti tobě
zhřešili. Na Panovníku, našem Bohu, závisí slitování a odpuštění, neboť jsme se bouřili proti němu a neposlouchali
jsme Hospodina, našeho Boha, a neřídili se jeho zákony. Nyní tedy, Bože náš, slyš modlitbu svých služebníků a jejich
prosby o smilování a rozjasni tvář nad námi, kvůli sobě, Panovníku. Nakloň, náš Bože, své ucho a slyš, otevři své oči a
viz, jak jsme zpustošeni. Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké
slitování. Panovníku, slyš! Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, náš Bože!
658 tvůj kříž – jako vyznání vin
K VP 697 moc předivná,
Ž 9,14 Hospodine, smiluj se nade mnou ty, jenž mě zvedáš z bran smrti!
Ž 30,11 Hospodine, slyš a smiluj se nade mnou, buď mi pomocníkem, Hospodine.
Ž 57,2 Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše.
Ž 119,58 O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl.
P 696 dnes začíná - jako přímluvná modlitba
Ř 9 23-26 stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které
povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid ...,
a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘
Ať tě milující Bůh zbavuje tvého strachu a ulehčuje tvé soužení. Ať obnovuje tvůj život. Ať tě vede a zachovává na
cestě k dobrému. Ať tě vykoupí, napřímí a ochraňuje ve své lásce. A
P 488