Neděle 1.5.2022

1.čtení J 20,1-10

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.

2.čtení J 20,11-18

Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.  Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.  Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Milí bratři a sestry,

Se vzkříšením Kristovým celé křesťanství stojí a padá, takže nebude na škodu si znovu připomenout příběhy, kdy na to přišli, že Ježíš byl vzkříšen. Zvláště Jan zdůrazňuje osobní setkání, a dnes se zaměříme na setkání s Marií Magdalskou, neboli Máří Magdalénou.

Nejdřív – co o ní víme. Řekla bych, že se o ní obecně soudí, že bývala prostitutka a nechala toho. Tedy polepšená hříšnice. Až mě překvapilo, že někdo s takovým šrámem na pověsti může mít přízvisko svatá a je jí zasvěceno několik kostelů. Ledaže by zasvětitelé chrámů věděli, že jde o chybnou středověkou konstrukci. Znalci bible kombinovali několik textů, ale kombinovali je nesprávně, takže Máří Magdaléna získala takovou nálepku, aniž je o tom v Bibli jediné slovo.

Stalo se to tak, že byla ztotožněna s tou, která pomazala Ježíšovy nohy, a to byla hříšnice, i když se tam nepraví, jakého druhu. Ale středověk to asi u ženy automaticky předpokládal. Ovšem to je ztotožnění chybné, zřejmě k němu došlo na základě Lukášovy poznámky, že z Máří Magdalény vyhnal Ježíš 7 duchů. Je to uvedeno ve větě, kde se praví, že Ježíše doprovázely ženy, které uzdravil z nemocí a jako konkrétní příklad je tam právě Máří Magdaléna s těmi sedmi duchy. O prostituci ani slovo. Zbytečně moc fantazie, řekla bych. Třeba Máří měla jenom strašné deprese.

Tím jsme také zjistili, že patřila mezi okruh Ježíšových učednic. Tradičně se o nich praví, že se staraly při Ježíšově kazatelské činnosti o jídlo, snad i oděv, některé byly bohaté, takže to i financovaly. Doufejme, že učedníci taky něco dělali.  Nejčastěji se jméno Marie z Magdaly vyskytne ve skupince žen pod křížem, jako svědkyně Ježíšovy smrti, a dnes, v evangeliu podle Jana se s ní setkáváme u Ježíšova hrobu.

Bylo to za časného rána. Ještě za tmy. Možná ještě ani kohouti neotevírali zobáky. Nikde nikdo, tma už řídne, hvězdy začínají blednout, tak trochu prázdno jako před stvořením. Je to magická chvíle. Copak tam, k tomu hrobu, šla Máří dělat? Pomazávat se nic nemuselo, to zastal Josef z Arimatie, podle Janova evangelia. Tak proč tam šla? Představuji si ji jako velmi krásnou osobu, uhrančivý typ, ale je poněkud opuchlá, moc toho nena nespala, a brečela.

Máří Magdaléna představuje člověka, kterému se zhroutil svět. To, myslím, v nějaké formě známe každý. Momentálně se nám hroutí svět, který jsme znali a o němž jsme si mysleli, že „máme své jisté“. Někdo to zná z různých jiných osobních situací. A někdo to zná přesně tak, jako to měla Máří, že mu umřel blízký člověk. Tak ten si vůbec nepoložil otázku, proč k tomu hrobu šla. Ten to ví. Ostatním řeknu, že se tam člověk cítí být tomu zemřelému blíž, i když to nedává smysl, protože ten člověk už je jinde. Je to tak a nebude jinak. Cítíme se tam blíž těm svým u jejich hrobů, ale oni jsou již v blízkosti Boží.

Představte si tedy ten šok. Pořád je všechno ztracené, zhroucené a ještě ke všemu je Máří okradená o to maličko, co potřebovala. Ani to nebude mít. Protože kámen je odvalený, a to může znamenat jediné – tělo někdo vzal. Proč by to dělal. Možná proto, že pohřeb byl narychlo kvůli dni odpočinku anebo za to mohou vykradači hrobů. Máří teď neví, kde Ježíšovo tělo je, nemůže jít ke hrobu, aby měla pocit, že mu je blíž. A to jí zcela obsadí mysl. Je to podobný motiv, jako když v jiném evangeliu jde ke hrobu skupina žen a celou dobu řeší problém, jak odvalí ten kámen. Marie nemyslí zase na jiný problém než: kde je tělo Ježíše. Jakoby se celá její žalost a zoufalství vtělily do tohoto problému. Jakoby se tím daly žalost a zoufalství vyřešit, zmírnit. A ono to vlastně tak bylo, když zjistila, co se stalo s tělem Ježíše, opravdu se její zoufalství rozpustilo. Jenže kdo jí může vyčítat, že pořád ještě hledá jiný hrob?

Učedníci se podívali do hrobu a neviděli nic jiného než svinutá plátna. Pěkně srovnaná, dlužno dodat. A když se do hrobu podívala Máří, tak tam byli andělé. Že by viděla totéž, co učedníci a jenom tou emocionální přepjatostí to bylo, že pokládala plátna za anděly? Ale kdo by to potom s ní mluvil? A komu že to opakovala tu svou zaťatou myšlenku? Anděl je posel Boží, vždycky. Momentálně nevysloví andělé nic jiného, než otázku – proč pláčeš? Uvědom si, co tě to tak rozložilo, třeba přijdeš na řešení. Máří na ně vyhrkne svou starost, jakoby andělé byli sousedka od vedle, vůbec není překvapená. Není to divné?

A Máří se obrací od hrobu, už začíná mít toho zbytečného hrobu dost, nebo že by cítila, že za ní někdo stojí? No jo, zahradník. Vždyť to bylo celé v zahradě. Zahradník? To je správce zahrady. A čtenáři se má mihnout hlavou to, co možná blesklo hlavou Marii, ale jenom někde úplně dole. Zahradník v zahradě, zahrada, to je jako ráj, a správce, to je jako ten anděl s plamenným mečem, který měl na starost, aby už nikdo do ráje nevešel. Není to jako Adam a Eva, je to jako strážce, správce zahrady a Eva. Ale Máří není v ráji. Je pořád ve svém problému. Ježíše nepozná, jako mnozí další svědkové setkání se Vzkříšeným. Řekne: Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. Je to nějaký člověk, cizí, obyčejný. Možná, snad, že něco ví. Dívá se na něj, ale asi ne pořádně, to je proto, že ještě nevystoupila ze své utkvělé představy. Vidí a nevidí. Možná se dívá skrz něj, nebo jenom někam vedle.

Protože teprve až uslyší svoje jméno, neboť Dobrý pastýř zná svoje ovce jménem, teprve pak se Marie znovu obrátí, rozumím tomu jako: pořádně se podívá, a pak už ví. Pak už věří. Protože takhle vzniká víra – z oslovení a uslyšení. Ona totiž mohla nadále neslyšet. Ale slyšela. Vidění jí nebylo nic platné, ale slyšení je to, co ji vytrhlo z hrobových myšlenek.

Osloví Ježíše tak, jak mu říkala za jeho života – Rabbuni, aramejsky „Mistře“. Myslí, že se všechno vrátilo a asi ho chce obejmout nebo chytit za ruku, ale není jí to dovoleno. Protože věci se nevrátily do starých kolejí. Od té chvíle je všechno jinak. Ona se s Kristem úplně setká, až skončí její čas. Až pak ho obejme. Zatím má přistoupit na to, že věci jsou jinak, a taky ovšem že z toho pro i plyne úkol. Má být apoštolkou apoštolů, jít vyřizovat vzkaz. Svědčit. Možná se mezitím rozednilo. Pominula klamná tma a všechno už je ve světle. To už ani evangelista nemusí zdůrazňovat, protože pro Marii, tu uplakanou Máří Magdalénu, tma pominula. Už je docela ve světle. Na pláč není čas, má úkol. Vlastně už asi na pláč zapomněla.

A to je jedna ze skupiny svědků toho, s čím křesťanství stojí a padá. Vzkříšení Páně. Nového času, kdy věci jsou už jinak. Tahle ženuška, která byla svědkem popravy svého milého člověka a potřebovala aspoň navštívit jeho hrob za ranní tmy, kdy je všechno tak trochu jiné. Jako na začátku stvoření. Tehdy byl i pro ni, i pro nás stvořen nový čas. Jiný čas. A tak nám, kterým mysl obsazují všelijaké hrobové myšlenky, nezbývá, než očekávat a prosit o oslovující slovo, které by nás z toho dostalo. A přidržet se víry Marie Magdalské, že věci jsou jinak. Od té doby, co Kristus Pán z mrtvých vstal. Máří možná už asi nikdy Ježíše neviděla. Ale světlo toho rána vzkříšení jí zůstalo do všech případných temnot, kterými ještě musela projít.

„Je velikonoční víra založena na vizích? Nepochybné je: učedníci Ježíše potom, co zemřel, viděli. Došli k přesvědčení, že přemohl smrt, že žije. Ježíš se jim nezjevil ve snech, tak, jak se tenkrát mrtví živým zjevovali. Zažili ho při plném vědomí.  Zajisté: vize Marie Magdalény a učedníků je možno srovnat s vizemi, které mívají lidé, když jim zemřel někdo blízký. A přesto jsou jiné. Neobvyklé je, že tuto zkušenost udělalo více lidí, ať jednotlivě nebo ve skupinách. Jedinečné je, že vedly k založení nového společenství. Nepopiratelné je, že tito lidé ve svých vizích narazili na hranici života a smrti, kde Boží tajemství svítí jako moc, která z nicoty povolává k bytí. Velikonoce jsou trvale tam, kde potkáváme Boha jako moc, která povolává nicotu k bytí.“ (G Theissen, Poetický katechismus)

Nechť i vám světlo toho zvláštního rána zasvítí do každé temnoty.