1.čtení 1Sam 3,1-11
Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ Hospodin řekl Samuelovi: „Hle, já učiním v Izraeli něco takového, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší.
2.čtení Mk 7,31-37
Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“
Milí bratři a sestry, ó srdnatí Kristovi synové (a dcery)
Toto vznešené oslovení používá pro své posluchače Jan Hus. Je tak velkolepé, že jsem vás o ně nechtěla připravit.
Jan Hus prochází tento text velmi pečlivě, verš za veršem. Z prvního verše- o tom, kde všude Ježíš chodil - dokládá, že Ježíš byl pilný kazatel, chodil po dalekých krajinách, protože všude bylo plno těch, kteří „byli ztrápeni jako ovce bez pastýře“.
To vypovídá nejvíce o Husovi samotném, toto podtrhl, protože sám byl pracovitý člověk a pilný kazatel. Připomnělo mi to jistý výrok jiného reformátora, Jeronýma Pražského, ale nejsem si jistá, že je ten výrok právě od něho – „Lépe jest ke kazatelně vzteklého psa uvázati nežli líného faráře míti.“ Až tak varující výrok se může objevit. Ovšem Jana Husa se to netýkalo v nejmenším. A že byl pilným kazatelem, to se nám nyní hodí. Můžeme si pro připomenutí jeho památky projít jeho kázání.
Právě toto kázání, o zdravení němého, působí velmi aktuálně, ale příčina toho je zřejmě jednoduchá. Slovo – mluvené a slyšené je pro člověka zásadní skutečností vždy, v každé fázi dějin.
K tomu je třeba hned na začátek přidat Husův popis hluchoty a němoty. Vůbec nepracuje s tím, že by to bylo tělesné postižení. Podle něho je to neschopnost naslouchat Božímu slovu a v důsledku toho neschopnost správně mluvit o Bohu a k Bohu, což se ovšem rozšiřuje i na neschopnost správně – nebo jak se staročesky říká: pravě- mluvit s lidmi. „Chytrý ďábel odňal člověku dva smysly k spasení nejpotřebnější: sluch, aby slova Božího neslyšel, a tak spasen nebyl; řeč, aby rady k spasení od bližního nebral, aniž jinému radil, aby se nemodlil, aniž v Bohu rozmlouval. …. Ta hluchost a němota se v lidském plemeni velice rozšířila, takže jsou velmi mnozí, kteří Boha neposlouchají, a tak jsou vpravdě hluší.“ V kterémže to století Hus žil? Nebylo to patnácté, kdy nikomu ani na mysl nesmělo přijít, že by nebyl členem církve a kdy Bůh nebyl občasný nadstandard nebo odložená záležitost? Tehdy byly kostely plné, a přece řekne Hus, že velice mnozí neposlouchají Boha.
Při obratu „poslouchat Boha“ se nám asi obecně vybaví desatero a tím etika a morálka, což desateru není plně právo, ale máme to tak. Že jde o mnohem větší a širší záběr, že věc je ještě mnohem vážnější, to dokládá Husův povzdech: „Ó kterak jest hluchý, kdož neslyší, že Ježíš, křiče velikým hlasem, na kříži za něho duši pustil!“ Tohle řekne Hus v době, kdy všichni zcela určitě chodili do kostela. Může se nám také stát, že neslyšíme Kristův výkřik na kříži? To vám dávám k úvaze.
Vraťme se k příběhu. Hus si všímá, co předchází uzdravení – přivedení, prosba a ze zástupu vyvedení. To je velmi podnětný výklad – ten nemocný potřeboval nějaké lidi, aby ho přivedli ke Kristu. To je první důležitá věc. Pak za něj prosili, což je jistě modlitba. A pak to vyvedení ze zástupu – Hus to vykládá jako „vyvedení ze zlého tovaryšstva“. Tady bych si dovolila s ním nesouhlasit nebo přidat jiný výklad – Ježíš se zabývá konkrétním člověkem, vyvede ho z anonymity zástupu. To se mi zdá velmi důležité, ten zájem o jednotlivý lidský život, o konkrétního člověka v jeho bídě, ať je jakákoli. V tom mi dnes – zásluhou Husovou – zaznívá tento příběh nově. Ladí to s jinými místy, jako třeba – Co je člověk, že na něj pamatuješ, nebo s příběhem vzkříšeného Krista, který osloví Marii jménem a ona ho teprve potom poznává.
Inspirativní je Husův výčet věcí, které člověka přivádějí ke Kristu: milost Boží, slovo Boží – když tedy je člověk schopen ho slyšet, potom nemoc, strach ze smrti, protivenství světa, ale také dobrá společnost (tovaryšstvo), dobrý příklad a zbožná modlitba.
Samotný proces uzdravení Marek popisuje pro nás poněkud překvapivě, pro nás, kteří jsme spíše zvyklí na to, že Ježíš řekne a už to je. Vězte, že tento příběh má jenom Marek, tedy že dokonce už i ostatním evangelistům se to jaksi nezdálo, takže možná jsme spíše ve svém překvapení ovlivněni jejich přístupem. Nicméně, Markův příběh tam je a v mnoha výkladech se dočtete, že Marek popisuje obvyklý postup, tak nějak podobně by to provedl leckterý léčitel z té doby, ale kdepak s tímto vysvětlením na Jana Husa. Ten chápe evangelijní text mnohem duchovněji a všechno vyloží alegoricky:
Ježíš vložil prsty do jeho uší – to znamená, že mu „dá do sluchu“ dary Ducha svatého. Tedy – že mu skrze dary Ducha svatého otevře mysl ke slyšení. Z toho výše řečeného je jasné, že je to ke slyšení Boha. Slina z úst Vykupitele vzatá zase znamená moudrost ve svatém Písmu. Když se ta moudrost našeho jazyka dotkne, budeme umět dobře a krásně mluvit. Hned se náš jazyk ke kázání slov otevře, praví Hus kazatel. Že se Ježíš podíval do nebe, to znamená, že se uzdravení stalo mocí Boha nebeského. Že povzdechl, tomu máme rozumět jako povzdechnutí nad těžkostí hříchu a také „aby nás naučil vzdychati“. Toto Hus nijak dál nekomentuje, jakoby to bylo samozřejmé, ale velmi mě to překvapilo. Potřebujeme snad, aby nás Ježíš učil vzdychat? Zdálo by se, že vzdychat a naříkat umíme dost dobře. Možná nejde o to, že to děláme, ale kterým směrem. Že to povzdechnutí, pokud je směřováno k Bohu, dostane mnohem větší smysl. Ostatně tak to dělají žalmisté, často a silně.
Také se Hus zamýšlí nad tím, proč Ježíš řekne uším „Otevři se“ a jazyku neřekne „Rozvaž se“. Je to vcelku jednoduché, protože když někdo má „uši srdce“ k poslouchání otevřené, potom bude mluvit správně. S tímto motivem – správného, čili pravého a falešného, nesprávného mluvení se mu opakovaně dostává do kázání téma kázání a kazatelů. Je třeba říct, že je velmi kritický, to se od Jana Husa dá očekávat, kritizuje ubohost svého farářského kolegia slovy o „lakotných faráříčcích“, používá biblických citátů o slepých strážných a špatných pastýřích, aby ukázal bídu kazatelského stavu. Dokonce použil velmi silné žalmové místo: (ž50,16-17) Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu? Ty přec nenávidíš kázeň, ty má slova za sebe jen házíš. Za tímto citátem následuje věta: „Ó kdybychom toho pomněli, my plecháči, jistě bychom byli pilni, abychom v nižádný smrtelný hřích neupadli! A tak bychom měli jazyk rozvázán, jímž bychom mohli správně mluviti, jiné učiti a správně se modliti.“
Zde se vám musím svěřit se svým problémem. Co to je plecháč? Že by Mistr Jan narážel na úsloví o plechových ústech? Že by sebe sama pod to zahrnoval? To mi bylo divné. Také jsem upadla do nejistoty stran znalosti plechu v 15. Století. Než jsem začala zkoumat historický vývoj taženého kovu, nahlédla jsem do slovníku staročeštiny, a tam to bylo. Plecháč je totiž plešatec, nikoli však obecně, ale myslí se tím tonzurovaný kněz nebo mnich. No, a jelikož zatím mezi plecháče nespadám, přešla bych to mlčením, až na ten velmi varující verš ze žalmu o házení Božích slov za sebe. Ten bychom si měli zapamatovat, je nejen pro kazatele. Taky nejen pro kazatele platí tento Husův modlitební povzdech: „Dejž milostivý Spasitel, aby všechny svazky byly rozvázány a aby každý podle Boží vůle mluvil správně“. To je dosti podnětná výzva i pro naši dobu, dnes by Hus použil obecně srozumitelné slovo komunikace, protože o tom mluví, týká se to toho, jak se spole dokážeme dorozumět.
Ještě jednu Husovu poznámku o kazatelích chci zmínit, a to tuto výzvu k posluchačům: „Vy za nás proste, ať hodné věci vám praviti můžeme, ať k napomínání jazyk není líný; ať, poněvadž úřad kázání přijímáme, před spravedlivým soudcem nás naše mlčení neodsoudí.“ To vkládám pod vlivem Husovým do kázání i já, neboť se mi tato prosba zdála velmi dobrá a sama bych nenašla odvahu takovou prosbu vyslovit.
Na závěr Husova modlitba:
Všemohoucí Bože,
Jenž jsi cesta, pravda i život, ty víš, jak málo je těch, kdo v těchto dobách chodí s tebou. Málo je těch, kdo tebe, svou hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, v chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti. Otevřela se cesta Satanova a mnozí po ní kráčejí. Přispěj maličkému svému stádci, aby tě nezrazovalo, ale úzkou cestou tě následovalo až do konce.