1.čtení ž 107,23-32
Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.
Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití.Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu.
V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně:utišil tu bouři, ztichlo vlnobití.
Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná,ať ho vyvyšují v shromáždění lidu, v zasedání starších ať ho chválí!
2.čtení J 6, 15-21
Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo, a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. Moře se vzdouvalo mocným náporem větru. Když veslovali asi pětadvacet nebo třicet stadií, spatřili Ježíše, jak kráčí po moři a blíží se k lodi; zmocnil se jich strach.
On však jim řekl: „Já jsem to, nebojte se!“
Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.
(citace jsou z písně 660 "Když soumrak zháší světlo", autor: Jaromír Plíšek, Evangelický zpěvník 2021)
Milí bratři a sestry
Doufám pevně, že aspoň někoho z vás toto čtení překvapilo, a to proto, že zná velmi dobře verzi Markovu či Matoušovu, které jsou mnohem dramatičtější. A ovšem, nepoměrně častěji se na ně káže. Je velmi těžké určit, kdo se inspiroval kým, jinými slovy: odkud má kdo svoji verzi Ježíšových příběhů. Jeden směr uvažování praví, že tato, Janova, verze příběhu o Ježíšově procházce po moři je nejstarší. Jiné směry uvažování to však popírají, ale ono to nebude nejdůležitější. Janova verze je mnohem méně dramatická, jak už jsem řekla, jaksi méně zázračná, jaksi logická. A to si představte, že je u Jana, nejduchovnějšího spisovatele Ježíšova příběhu. Čekala bych to jinak. Tento Jan, mající symbol orla a pohybující se ve výšinách myšlení, vypráví o Ježíšovi tak, že čtenář zapochybuje, zda se do vyprávění o Ježíši žijícímu na zemi nezamotalo vyprávění o Kristu vzkříšeném. Takto je třeba číst i tento zdánlivě zracionalizovaný příběh o Ježíšovi, který chodí po moři.
Těsně před tím se stalo to, že ho chtěli provolat králem. Protože je zrovna nasytil chlebem vezdejším. (Předchází tomu příběh o nasycení zástupu.) Není divu, že se jich zmocnilo nadšení. Takové znamení funguje nejvíc. Taky bychom plesali. Pět tisíc voličů, to už je přece nějaká síla. Pět tisíc jich bylo nasyceno, mohl se sebrat a vzít útokem hlavní město a stát se králem. Ale to on ne. Sebere se, to ano, ale odejde, uteče jim. Aby byl sám. Aby se z toho vzpamatoval z toho lidského způsobu víry, který se živí zázraky. Aby nabral sil. Aby jim zabránil určovat, jak má vypadat Bůh, totiž jako uspokojovatel potřeb lidstva, čímž se myslí především dodavatel chleba vezdejšího. Oni ještě nevědí, že on je Bůh. Ale doví se to.
A tak jsou zástupy i Kristovi učedníci bez Krista. Není tam. Nevidí ho. Nemůžou se ho napřímo zeptat. Báječná jistota pravidelných dodávek chleba vezdejšího pominula. Přesně jako to máme my. A navíc – je večer. A už se setmělo. Tma, může být měkká, uklidňující, odstraňující nutnosti dne. Jenže bývá i nebezpečná, civíme do ní a vidíme monstra a příšery. Snad za to ani tma nemůže. To snad je naše představivost, sice užitečná vlastnost, ale ve tmě bychom se jí docela rádi vzdali. A Ježíš pořád nikde. Přesně jako to máme my, následovníci Kristovi po jeho velikonocích.
Naši předchůdci v následování Krista vstoupili na loď. Proč? Snad doufali, že najdou svého Pána a rychleji to půjde lodí. Nejvíc bych se však přikláněla k vysvětlení, že někdy není jiná možnost, někdy prostě nemáme možnost volby a musíme na moře, za tmy, v níž vidíme špatně skutečnost, zato ale v ní dobře vidíme příšery. Neboť moře je zcela jistě místo nebezpečné a kocábka na něm je mizerná záruka. Tma a moře. Kdo do něj spadne, má pekelnou smůlu. Kocábka vrže. Víme, co máme dělat, ale nevíme, jestli to bude stačit. Bereme do rukou nástroje, namáháme se, nehledíme na bolest, když si třeba skřípneme malíček. Ještě navíc ten vítr. Mokro, tma a vítr, vítr, doufali jsme, že to nebude tak zlé, ale je to ještě horší. Vítr sílí. Ještě něco dalšího pitomého se stane, a ještě něco, jako by už toho nebylo dost! Jakoby to pěkné odpoledne, kdy jsme se účastnili něčeho tak milého, kdy všichni byli šťastní, a všechno vycházelo, jakoby to příjemné odpoledne muselo být vyrovnáno touhle příšernou nocí. Když soumrak zháší světlo, noc se blíží, mých jistot zrádných kvapem ubývá.
A tu se ještě stane něco dalšího, katastrofa, nesmysl, nemožné: někdo jde po moři. Prostě někdo se prochází po vodě, co tohle je za úkaz. Jakoby nestačily přirozené potíže, ještě taková nepřirozená. Co to má být, kdo to má být, i za světla by to byl šok, ale je tma a zima a mokro a únava. Už to nezvládneme, předměty nám padají z rukou, choulíme se do sebe jako před ranou. Třeštíme oči do tmy, na postavu, do které se opírá vítr, která si vykračuje po vodě. Nemyslíme vůbec na to, že touhle procházkou dává postava najevo, že žádné moře není pro něj děsivé, a to ani tehdy, když vane vichřice, žádné moře, ani moře času, ani vlnobití světových událostí, ani příval pěn osobních tragédií a ztrát, toto je někdo, kdo si na to všechno došlápne. A protože my, čtenáři, už víme, že to takhle jde po tom moři vzkříšený Kristus, pro něhož ani temné vlny smrti nejsou nic, co by neměl pod kontrolou, protože my víme, kdo to přichází, mohlo by nás také napadnout, jakou má ten člověk, totiž Bůh, odvahu, že se vydá i po moři. Jakou sílu tím projevuje: Měls, Pane, sílu nenechat se zalknout tím hořkým proudem zvyku, strachu, lží. Ani náš strach a hrůza ze všeho nejsou pro něj místem, kterému by se vyhýbal. Klidně do toho vstoupí. (Vzpomeňte si, jak bývá těžké, když máme oslovit např. někoho, kdo má velký smutek, jak nevíme, co říct. Mít takovou odvahu, totiž vstoupit do velikého smutku, je na úrovni chůze po moři.)
Zatím se bojíme, všeho, i toho, kdo přichází. Ale co to říká? Slyšeli jsme dobře? „Já jsem to, nebojte se.“ Poznali jsme ten hlas? Ještě několik málo okamžiků potřebujeme, aby nám to došlo. „Já jsem“, tak se ohlašuje Bůh. Jsem, který jsem. Já jsem. Lekli jsme se Boha? No ano, jeho blízkost vyvolává v člověku bázeň, nikdo by nesnesl pohled na něj, ani ti Jemu nejbližší, slavní proroci, nesnesli za svého života pohled na Boha. Anebo…. No vlastně… Přece…. Co že to ještě říkal? Nebojte se, to říkal. Záblesk tvé slávy prosvítil tmu matnou a dal nám příslib, výhled nadějný.
Před chvílí jsme strachem přestali dýchat, tak teď už je nejvyšší čas se nadechnout. Nebojte se, říká Bůh. Ten vážný, respektuhodný, svatý, jiný, člověku nepřístupný Pán světa se najednou stává tím, právě tím, koho jsme čekali, hledali, potřebovali. Jeho ruce jsou přece k pomoci, jeho ramena jsou přece dost silná k nesení, jeho náruč je dost velká k utěšení, jeho slova jsou léčivá, to je přece člověk, o kterého je možné se opřít. A přece je to Bůh, který říká „Já jsem“, tak se pozná, že přichází Bůh. Ten Bůh je Ježíš Kristus, ten Bůh, kterého jsme potřebovali a toho se nebojíme, ale věříme mu.
Nebojte se, protože Já jsem Bůh. Já jsem Bůh, a proto se nebojte. Vůbec se nebojte. Ani bouří, kterým se nevyhnete.
Zapomněli jsme na vichr, zapomněli jsme na tmu a na únavu, na strach, a vracíme se zpátky – najednou se všechno to nezvládnutelné už nezvládnutelným nezdá. Není to, pravda, procházka růžovým sadem, tady na té lodi, ale to zvládnem, však už jsme takových bouří ve tmě překonali, vždyť přece víme, co je potřeba udělat. A naší největší starostí najednou je, aby poutník nastoupil na loď. Pane, co bys chodil, pojď se svézt, my tě svezeme strašně rádi, prosíme, pojď k nám, nech už toho, tady se chyť a pojď k nám na loď, je škaredě a bude veskrze lepší, když…. Čím dál tím víc jen k tobě, Pane, vzhlížím.
A tu Pán praví: Hoši (a děvčata), já už to dojdu. A my koukáme, že už jsme u břehu. Problém pominul. Foukat si může, jak chce, jsme v přístavu.
Přístav. Co je to přístav? Dosud jsem vám předkládala svoje představy, teď by bylo potřeba, abyste si sem vložili představu svoji. Přístav. Ačkoli jsme nemořský národ, přístav je slovo, které překvapuje svým významem. Není příliš malebné, jen se něco při-staví, ale přece! Jak to důležitě a útěšně zní, když někde máme přístav. A jaká je to pocta, spíše vyznání lásky, když někomu někdo řekne: Jsi můj přístav. A tak vám ponechám slovo přístav k vlastním představám, co je to, jak to vypadá, jaký přístav právě potřebujete po všech svých dramatických plavbách.
Evangelista Jan přeskočil utišení bouře. Nebo se dostal k verzi příběhu, kde to nebylo. Je to jedno, v této verzi je momentem uklidnění ten přístav. Když učedníci potkali Ježíše na moři, bylo to po 5-6 km plavby, a protože to jezero je 21km dlouhé a 13km široké, je dost jasné, že byli někde uprostřed. Jak se stalo, že jsou najednou u břehu? To je ten zázrak? Nebo si toho nevšimli, velmi podobně, jako si Hagar nevšimla, že umírá žízní poblíž studny, jako si ženy nevšimly při svých starostech, kdo jim odvalí ten kámen, že kámen je ten tam? A co je vůbec zázrak, je to něco za zrakem, takže všimnout si toho, že nastal, to skutečně není samozřejmé. Někdy je za-zrakem i to, co jsme sami zvládli, protože ani nevíme, jak jsme to dokázali.
Jistěže ti, co zrovna kotví u břehu, vyčerpaní z nebezpečné cesty, tohle vůbec neřeší. Zrovna teď ne. A Pán přichází a možná se usmívá.
Toto je příběh, který byl zapsán nepochybně proto, abychom si na něj vzpomněli v situacích podobných té, kdy byli ve tmě na loďce, uprostřed moře. Kdy se namáhali a výsledek byl víc než nejistý. Příběh nevypráví, že každá plavba šťastně skončí v přístavu. Ale jsou v něm slova, kdy se děj láme, slova, která označují moment, kdy strach a hrůza z člověka opadnou. Jsou to slova: Já jsem to, nebojte se! Slova, která můžeme očekávat i v našich vlastních cestách ve tmě po moři. To je důležité, tam je ten zlom, v oslovení, a potom už cestu do přístavu zvládneme.
Pane, nebýt tvých ran a tvého zmrtvýchvstání, byl by náš den jen jízda bláznivá. Prosíme, říkej ta stejná slova nám, často, ať je slyšíme, ať ti věříme. Amen