1.čtení Iz 50, 4-9a
Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc
2.čtení Mk 8,27-33
Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“
Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“
Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“
I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali. A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Milí bratři a sestry,
Nejdřív řeknu něco k titulu Mesiáš, řecky Kristus. Význam toho titulu je pro nás: zachránce v nejširším slova smyslu. Zachránce, který zachrání celý svět, úplně všechny.
Původně šlo o titul králů a velekněží, slovo znamená „Pomazaný“, vycházelo to z rituálu, kdy se nastoloval král, při čemž byl pomazán posvěceným olejem. Později byl slovem mesiáš označován člověk se zvláštním posláním od Boha, asi bychom řekli spíše prorok. Ještě později to byl ten, kdo vysvobodí Židy z útlaku a znovu nastolí království izraelské, tedy uhnulo to více k politickému významu. Nakonec to nabralo náš význam, tj. Spasitel, jehož příchod bude znamenat soudný den.
Učení o Mesiáši bylo jedním z nejsilnějších prvků v dějinách judaismu, totéž a bezezbytku lze říct o křesťanství. Kdykoli se epidemie, hladomory, války, vyhnání, cokoli z těch tisíc utrpení, jež na židy doléhalo, zdálo být k nesnesení, zoufalí věrní znovu nahlédali do svatých knih a hledali skrytá znamení, nějakého zázračného posla naděje. Někdy měl takový „mesiáš“ potřebu vyvolat vzpouru, jeho cílem byla politická změna. To byl například Bar Kochba (znamená: Syn hvězdy), ten byl považován za mesiáše, a taky se mu povedlo vyvolat povstání Židů proti Římské říši, a taky se mu podařilo 3 roky vzdorovat, než byl zabit v boji roku 135. Ovšem s ním padlo 580tis židů, ale ti, kteří umřeli hlady nebo jinak na důsledky povstání, nejsou spočítáni.
Dějiny Židů jsou posety pseudoproroky a falešnými mesiáši, do jednoho samozvanými. Rozdmýchali plameny naděje ve stovkách tisíc zoufalých srdcí. Tihle nepraví mesiáši, to byla věru snad ta nejbarvitější a nejzábavnější sebranka pomatenců a komediantů, jaká kdy defilovala stránkami dějepisu.
V roce 44 podivný člověk jménem Teudas vedl popletené následovníky k Jordánu, kde jim slíbil, že rozdělí vody, jako to udělal jeho předchůdce Mojžíš s Rudým mořem. Není však žádná zpráva o tom, že před ním ucouvl alespoň kousíček řeky, která je podstatně užší než Rudé moře. Římské úřady jeho snahy ukončily tím, že jej dali napřed ukřižovat a pak ještě setnout.
Někdy v roce 59 shromáždil jistý Benjamín Egyptský 25 tis. následovníků, se kterými šel na horu Olivetskou. Tam ohlásil, že svalí hradby Jeruzaléma, jako to Jozue provedl s Jerichem, ale nějaký římský úředník s chabou fantazií celý happening předčasně zarazil.
V roce 431se na Krétě objevil nový mesiáš, který si říkal Mojžíš. Svým věrným pověděl, že je povede do Svaté země – a to rovnou z Kréty, přes vodu. Mojžíš se zřejmě diskrétně vypařil poté, co se mnoho jeho důvěřivých žáků utopilo.
Nejslavnější ze všech je člověk jménem Šabtaj Cvi, ten žil v 17 století, jeho rodina pravděpodobně pocházela ze Španělska. Pohyboval se však po celém blízkém východě a většině Evropy. Počítal s koncem světa v roce 1666. Podle jednoho pramene věřila mesianistickým tvrzením Šabtaje Cviho, který pravděpodobně trpěl maniodepresivní psychózou, více než polovina židovské populace po celé Evropě. Tisíce Židů se opravdu připravovaly na konec světa, prodávaly všechen majetek, urovnávaly si záležitosti, vyhlížely soudný den, opouštěly domovy, posypávaly se popelem, postily se a modlily. V kýžený rok Šabtaj Cvi odjel do Cařihradu a turecké úřady jej daly zatknout. Sultán mu dal na vybranou, buď mu setnou hlavu, nebo přestoupí na Islám. Rozhodl se pro život a jako Mehmet Efendi zemřel v zapomenutí asi o 10 let později.
Vybrala jsem jich jen pár, zdrojem mi byl lehkým perem napsaný text židovského spisovatele Leo Rostena. Tento výběr vám předkládám jen pro kontrast s Mesiášem Ježíšem. A to jsem nevzpomněla mnohé postavy z nedávných dějin, které si sice neříkaly mesiáš, ale chovaly se, jakoby chtěly zachránit nějakou část lidstva, většinou tu, která je dostala a držela u moci. Mám na mysli především ty, kteří za sebou nechali (nechávají)mnoho mrtvých. Pro tuto chvíli se však držme jen letmé připomínky těch podivných mesiášů ze starých dob.
Z rozhovoru Ježíše s učedníky vysvítá několik kontrastů mezi ním a těmi nešťastníky, kteří se buď z vypočítavosti či pomýlenosti prohlašovali za mesiáše. Mnozí z těch alternativních mesiášů se dokázali dost proslavit, a dát o sobě vědět velkému počtu lidí, a to bez internetů a televize. Někteří i bez tisku. Až potud respekt, byli aspoň v tomto dobří. Ježíš nařizuje, aby si učedník Petr ponechal své vyznání pro sebe, nikomu o tom nemají říkat.
Ježíš prohlašuje, že jako Mesiáš bude trpět a bude zabit. Sice jsme si na to už zvykli, ale zkuste si představit někoho, koho znáte, někoho konkrétního, moudrého, koho si vážíte a na koho spoléháte. Co kdyby vám s vážnou tváří začal vykládat tohle? Že bude trpět a popraven a ví o tom a dobrovolně do toho půjde? Co byste si asi tak pomysleli? Reakce by nebyla o moc odlišná od té, kterou měl Petr, a za kterou to od Ježíše schytal. Vedle toho výše zmíněné příklady lži mesiášů nemusím ani zmiňovat. „Dožil v klidu jako muslim.“ „Vypařil se.“
Nebo ty jakoby mesiášské snahy o změnu politického stavu. Známe to z jiných míst, že tomu Ježíš intenzivně bránil, ačkoli jeho okolí to od něj očekávalo. Dokonce jedna domněnka praví, že Jidáš zradil Krista proto, aby ho vyburcoval k nějaké politické akci, nebo snad proto, že byl z Ježíše velmi zklamaný, protože ten se stále neměl k uspořádání revoluce.
Ježíš na to Petrovo vyznání neříká tak ani tak. Ale přece jen, jak tím zákazem, tak tím, jak jim začal vysvětlovat svůj mesiášský úkol, se mi zdá, jakoby to byl souhlas. Ale takový jemný, ještě zastřený. Myslím, že je to proto, jaká očekávání s Mesiášem měli lidé spojena, a že to byla očekávání pomýlená.
Ježíš neřekne „já to tak budu muset udělat“, ale mluví jakoby o někom jiném – použije titul „Syn člověka“. Je to záhadná postava z knihy Daniel, ovšem jeho posluchačům dobře známá, která bude mít na starosti poslední soud. Znovu si připomeňme, jak popsal Ježíš úkol Syna člověka v Jeruzalémě. Jako porážku. Tak ale poslední soud nevypadá, nebo ano? Zasloužený trest všech na sebe vezme jeden?
Aby ten titul „Syn člověka“byl ještě složitější, může to také znamenat prostě člověk. A je pravda, že Ježíš se projevuje jako člověk, a to právě v té chvíli, kdy se postaví proti Petrovu domlouvání. Neboť Ježíšův úkol je těžký a pokušení z něho utéct je velké. A když to Petr řekne nahlas, jakoby se Ježíš bránil proti sobě, jako by právě v té chvíli musel zdolávat těžké pokušení. Taky Petra nazve satanem, což dost možná nebylo zas tak úplně synonymum ke slovu ďábel. Satan znamená přesně: protivník u soudu nebo také žalobce.
Rozhodně nemyslím, že bychom se měli nad Petrem pohoršovat, nebo se vysmívat těm lidem, kteří uvěřili těm lži-mesiášům. Však k tomu máme stále tendence, uvěřit někomu, kdo nám slibuje výhody, volební preference v naší republice ( a nejen v ní)o tom svědčí dost zřetelně.
Ona ta Petrova snaha je vlastně sympatická, chce Ježíše ochránit před jeho podivným rozhodnutím, chce ho živého. A Ježíš mu na to řekne - Jdi mi z cesty, satane. To právě nám ekumenický překlad maličko zkreslil, kraličtí to mají přesně: Jdi za mnou, satane. Tak to tam, je, skoro jako by mu řekl: zařaď se. Místo satane si tam můžeme dát: pokušiteli. Ale to „zařaď se“ je dokonalé, Ježíš Petra neodhání, jen mu připomíná, aby sledovat cestu svého Pána a tak se naučil, co má smysl a co ne. Aby víc porozuměl životu, tak nějak to má být.
Všichni ti „slibotechny“, které jsem zmínila na začátku, se stali dějepisnými pozoruhodnostmi, a to maximálně. K ničemu nám nejsou. Jediný Mesiáš, zachránce Bohem poslaný, který nám k něčemu je, je právě ten, který na to šel tak podivně. K němu se upírá naše naděje. K tomu, který to všechno udělal, protože „to bylo třeba“, a stejně pořád nerozumíme tomu, proč to bylo třeba. K tomu, který byl „trpící Mesiáš“.
Ještě bych ráda nepřehlédla to, co si myslím, že učedník Petr v té chvíli přehlédl, protože tomu ještě nemohl vůbec rozumět – totiž že Syn člověka třetí den vstane. Je úžasné, že naši otcové a matky ve víře rozeznali mezi záplavou divných mesiášů právě tohoto a že pochopili, co to znamená třetí den vstane. Tak nám vzkázali, kudy vede cesta k naději.
Občas používám modlitbu o Ježíšových rukou, a právě u tohoto textu jsem si na ni vzpomněla. Je to možná trochu divné, že právě při uvažování o Ježíši Kristu jako Mesiáši. Snad ten pozoruhodný kontrast ve významech titulu Syn člověka mě k tomu přivedl. Že je to zároveň tajemná nebeská bytost a zároveň prostě člověk.
A tak vidím ruce mého a našeho Spasitele, které se dotýkaly nemocných, ruce, které se dotkly rakve, které lámaly chléb a podávaly kalich s vínem, které myly nohy učedníků, a psaly do písku, které držely knihu, když z ní četl, které byly přibity na kříž a které jim ukázal, když byl vzkříšen.
Možná, asi spíš, to budete mít jinak, ale pro mě jsou ty Ježíšovy ruce velmi důležité. I na pohřbech si představuji, jak toho člověka Ježíš chytí svýma rukama, aby ten člověk nespadl do nicoty. Mesiášství tohoto jiného Mesiáše, Krista, jsou symbolizovány jeho rukama. A právě proto, že je to tak jiný Mesiáš, můžu věřit, že jeho ruce pracují i tady, s námi, v tomto světě a taky nás chytají, abychom nespadli.
Pane, buď mi ku pomoci ruka tvá. Amen