1.čtení Gn 3,1-19
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“
Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Pověděl jim toto podobenství:
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘
Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne,
svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘
Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“
Co znamená být ztracený? Podle úvodu k podobenstvími se zdá, že odpověď je jednoznačně mravní – nevěstky a celníci, tj, zloději a jiné pochybné existence, to jsou ztracenci. Takže slušný člověk nemá se ztraceností zkušenost? Toto podobenství pověděl Ježíš právě těm, kteří byli dobří a slušní, totiž farizeům. Že by potřebovali slyšet, že Bůh volá ztracené jen proto, aby si to uvědomili na druhých lidech?
Na základě toho jsem si začala dělat seznam, v čem se člověk může ztratit. Představila jsem si to jako ponoření, jako když spadnete do vody, zavře se na vámi, nebo do sítě, nemůžete se z toho dostat. A ke svému nemilému překvapení mi takový seznam šel jako na drátkách. Řekla bych k tomu: Ach jo.
Jak se stane, že člověk je ztracený ve světě? Třeba tak, že mu přestává rozumět, věci jsou tak složité, že si s tím nedokáže poradit nebo události jsou tak děsivé, že to bere dech i naději.
Ztracený ve smutku, v bolesti, v nemoci, nejhorší ztracenost s sebou nese nemoc duše
Ztracený ve strašné nemožnosti pomoct tomu, čemu/komu bychom tolik pomoct chtěli, a nedokážeme to, nejde to, nemáme na to schopnosti, ani moc
V zoufalém pocitu, že nevím, co je správné udělat, co se situací, která se mi zdá neřešitelná
Ztracený v povinnostech, ve starostech, v práci, v neschopnosti zastavit se, spočinout a odpočinout, taky v takových úchylkách, jako je např. perfekcionismus
Ztracený ve zdánlivě nekonečných možnostech, to, myslím, bývá pocit mladých lidí, Ztracený v nedostatku sebevědomí, v pocitu své nedokonalosti, protože ti ostatní jsou krásní, chytří, schopní, jen já jsem taková máčka nemožná
Ztracený bez lidí, bez toho jednoho člověka, který byl pro mě tak důležitý
Ztracený v majetku, a je jedno, kolik toho majetku je, i když, je-li ho mnoho, bývá to těžší.
Ztracený v sobectví a strachu z druhých lidí, v neustálé snaze někoho přechytračit, v nedůvěře, v nejistotách
V pocitu křivdy, a z tohoto pohledu je celkem jedno, jestli se křivda skutečně stala nebo jestli si to člověk jen namlouvá
V pýše, jako ti farizeové. Ve vinách, těžké jsou ty, které se staly neúmyslně, ale staly se. V závislosti. V hněvu.
V běsnění národů, které válkou ničí domovy a berou životy. V hrubosti a nelaskavosti druhých lidí, kteří mají nade mnou nějaký druh moci
V očekávání a tlaku okolí, v tom, co musím, co všechno zkusím
Ztracený v odporném běhu času od pondělka do příštího pondělka, od narození k hrobu
V nátlaku náboženskosti, třeba pod tlakem něčeho, čemu se říká osud
Ztracený bez laskavého Boha, ten buď vůbec není, nebo je něco jiného, než laskavý
Hrůzostrašné mi připadá, že mě napadaly stále další a další věci, které jsou jako potopa, jako síť. Jako vysvobozující hlas nad tímhle vším, bych chtěla zaslechnout zvolání: Adame, člověče, kde jsi? Kde ses mi to ztratil? Takové volání by šlo vložit do podobenství o tracené ovci docela dobře. Budeme se dnes držet jedné hlavní linie příběhu, tak se má s podobenstvími zacházet.
Takže nejde o to, co ty neztracené ovce budou dělat, ani nejde o pocity ovce ztracené v temném lese, a už vůbec ne o pocity dvacetikoruny zapadlé pod kredencí. Jde o to, že každý z nás by to udělal takhle. Když se mu ztratí ovce, tak si neřekne: mám jich ještě 99, kašlu na to, ale jde ji hledat. Toto je základní myšlenka, jde o přístup pastýře, který zcela jistě to neudělá tak, že by šel hledat jednu a na ostatní se vykašlal, riskoval, že stádo bude roztrhané, až se vrátí. To snad tady nemusím vysvětlovat, ani není třeba dokládat z kontextu blízkovýchodních zvyků, že na stohlavé stádo bude pastýřů víc, nebo jestli měli taky psy. To je úplně zbytečné. To samé s penězi, když ztratíte tisícovku, nepůjde vaše úvaha směrem – ještě jich mám devět, tisícovka sem, tisícovka tam.
Takže role majitele ovcí, a role majitelky peněz je role Boží a potom bychom si mohli odvodit běh uvažování Pána Boha – neřekne si: ajaj, spadl do toho, no to nevadí, vždyť jich mám přes 8 miliard.
A toto je evangelium pro každého jednoho, Otec Bůh registruje, co registruje, pečuje, to je to správné slovo, Otec Bůh pečuje o každého jednoho. Aspoň tak rozumím nz poselství, tam se zřetelně jedná o jednotlivé lidi. A dokonce, to vám nepodsouvám, ale vyznávám jako svou víru, myslím, že má na zřeteli všechny živé bytosti na tomto světě, i z toho čerpám velikou naději.
Ovšem to nalezení ztracených je opsáno na závěr obou podobenství jako činit pokání. To je slovo nepříjemné, nevím, co by se vám vybavilo jako první asociace, doufám, že ne rovnou důtky. Možná: na kolena a modli se, hříšníku, aspoň půl hodiny. Jen bych k tomu ráda poznamenala všeobecně známou skutečnost, že někdy prosté slovo „Promiň“ upřímně vyslovené je to ono. A jistě každý dobře ví, vědí to už děti, jak někdy bývá příšerně těžké toto slovo vyslovit.
Pokud jsem ztracenost pojala tak široce, najednou je zřetelné, že úpěnlivé prosby za odpuštění jsou přiměřené jen v některých případech. Pokání ovšem je v původních jazycích slovo znamenající obrácení, a to přesně tak, jak je to v první významové vrstvě– jdu po cestě, a když zjistím, že jdu špatně, obrátím se, jdu zpátky, abych našla cestu vedoucí k cíli.
Třeba pro reformátora Martina Luthera nastal okamžik obrácení ve chvíli, kdy si všiml verše v epištole: Spravedlivý z víry bude živ. Do té doby byl vynikajícím mnichem, který si nic neodpustil, nevím, jestli na sebe používal důtky fyzicky, ale obrazně určitě, všechno dělal správně, snažil se být dokonalý před Bohem, ono to pořád nešlo. Jeho obrácení bylo v tom, že se přestal snažit být dokonalý před Pánem Bohem ze svých sil a podle svých představ. Takže někdy pokání, totiž obrácení, vypadá jako schopnost spolehnout se.
Podoba obrácení bude v různých druzích ztracenosti vypadat různě. Ale vždy je v tom totéž zaslechnutí Boží zavolání: Člověče, kde jsi? Víš ty vůbec, kde ses ocitl? Uvědomuješ si, co se s tebou stalo ty, kterého jsem stvořil jako neopakovatelný originál, určený k životu ve svobodě?
Vězím v tom, Pane, až po uši, tak by mohla až dost často znít naše odpověď.
Ohlédnutím do rajského příběhu zjistíme, že Adam začal vysvětlovat svou bídnou situaci tím, že on za to nemůže, ale to ta ženská, ostatně byl to tvůj nápad, Bože, žes ji sem přivedl. Takže Adam nepřímo obviňuje Boha, že za to může on. Toto vyprávění právě není o jednotlivcích, ale je o celém lidstvu, jak se skvěle vymlouváme a obviňujeme kde koho, včetně Boha, někdy Satana, ale my za nic nemůžeme. U Evy je to přesně totéž, taky svádí vinu na někoho jiného. V tom nesmírně složitém příběhu je zaznamenaná i reakce člověka, kterou až příliš dobře známe od sebe samých.
V jednom vynikajícím výkladu jsem našla zdůraznění, že to, co Bůh nad Adamem a Evou vyhlásil, není trest. Trest by totiž vypadal tak, že by měli umřít hned, konec lidstva, ale Hospodin jakoby zrušil své vlastní vyhlášení, a dal jim ještě šanci, dal jim budoucnost. Dokonce ten výklad považuje všechna vyhlášení nad lidmi, i ta o bolesti a námaze, za způsob, jak zabránit tomu, aby to nedělali znova. Aby znovu neporušovali důvěru, kterou do nich Bůh vložil. Bezpochyby pak jim sám udělal sukně z lepšího materiálu, než je fíkové listí, jejich vlastní vynález. To je moment překvapení, místo toho, aby je zapudil, nechal umřít, dává jim šanci a budoucnost. A vybavuje je na cestu.
Ježíš Kristus toto podobenství vypravuje Adamům a Evám, vybaveným na cestu životem a dostávajícím další šance, a ti adamové jsou v tomto případě i farizeové. Ježíš s nimi diskutoval často, a také s nimi večeříval. Ostatně jeden z farizeů byl také Nikodém, známý z Janova evangelia a to byl výborný člověk. Momentálně diskutují o vztahu Boha k lidem, kteří byli opravdu hříšní, a vůbec nežili tak, jak je před Bohem nejlepší. Kdybychom tam dosadili lidi z naší doby, buďte si jisti, že by se nám nelíbili a taky bychom dost možná utrousili nejednu pohoršenou poznámku.
Myslím, že Boží zavolání „Adame, kde jsi?“ v těchto podobenstvích směřuje k těmto lidem. Že s nimi Ježíš stoluje, to považuji za způsob Božího zavolání a zároveň je to v souladu s nebeskými oslavami. Naopak, provokace na konci prvního podobenství, totiž to, že nad jedním napraveným hříšníkem je v nebi větší radost než nad 99ti spravedlivými, je způsob, jak Ježíš přiměje své posluchače, aby na chvíli ztichli. Muselo je to zamrzet, že přes všechnu jejich snahu se kvůli nim žádná veselice v nebi konat nebude. Snad díky tomu zaslechnou Boží zavolání taky pro sebe a povede se jim obrátit se. Podruhé už tu provokaci Ježíš zmírnil, tam už není srovnání, jen radost nad napraveným hříšníkem.
Zda považujete za motivující způsobit radost v nebi a dát důvody k veselosti andělů, to nechávám zcela na vás, avšak „být nalezen Bohem“, totiž „obrátit se k němu“ vždycky znamená pro člověka něco pozitivního. Zcela jistě to plyne z prvního podobenství s ovcí.
Být nalezen/a je dobré. Když jsem vedle postavil Boží zvolání z ráje, Adame, kde jsi, je zřetelné, že Bůh taky celou dobu ví, kde vězíme. A taky proč tam vězíme, myslím, že to ví často mnohem líp, než my sami. Také se namáhá, nemyslím, že bychom si měli přestavovat Boha u šicího stroje, jak šije ty sukně, je to přece Stvořitel. Spíš to, že Bůh Otec musí své děti poslat od sebe pryč. Své děti, které samy sebe ohrožují smrtí.
Ovšem podobenství k té námaze přidává ještě cosi. Řekla jsem, že budeme držet hlavní linku vyprávění, Bůh volá a hledá každého jednoho a raduje se, když přivede člověka zase na jeho místo, když mu najde naději a předá novou sílu. Soustředíme se na pastýře a na tu ženu, která ztratila minci, to oni představují jednání Boha. Takže tu hlavní linii bychom nyní mohli posílit o námahu, kterou obě hlavní postavy vynaložily. Všimněte si, že pastýř tu ovci zpátky nese celou cestu. A co to dá práce, vysmýčit celý dům, aby se našla mince, to je jasné.
A to je další dobrá zpráva. My se namáháme všelijak. Ale Bůh taky. Což vede nejvíc k samému vypravěči podobenství, k Ježíši Kristu. Jak kvůli naší nevěrnosti se namáhal až k smrti. Opět z toho vyplývá, že jde o každého jednoho, o každý jeden život, příběh každého člověka. A ovšem opět z toho vyplývá, že místo toho, aby Bůh udělal to, co oznámil, že nechá smrt, ať nás pohltí, když budeme porušovat jeho dobrá, k životu vedoucí přikázání, místo toho se rozhodl nás zachránit a dát další šanci. Zdá se mi, že Bůh Otec nemůže, nechce svým dětem udělat nic zlého, a to ani v případě, že ty děti by si to zasloužily.