1.čtení Mt 15, 21-28
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
2.čtení Ex 20, 1-2 a 4-6
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Milí bratři a sestry,
nedá se nic dělat, člověk je tvor náboženský. Posunuli jsme se tak, že slovo náboženský vyvolává buď mírně pohrdavý úsměv, nebo dává pocit nadřazenosti, i když tato je dosti rozviklaná, ale přece. Na obě strany je to nejen nepřesné, ale dokonce nebezpečné.
Že je člověk tvor náboženský, to je prostý fakt, stejně jako třeba to, že člověk potřebuje kyslík. Zkusme si k tomu přiložit ty dva postoje. Na jedné straně výsměch, no já teda rozhodně kyslík nepotřebuju. Mhno, tak si to vyzkoušej, ty chytráku. Kdyby to šel chytrák zkoušet, radši ho zastavíme. Další pohřeb nemáme v plánu. A ten druhý typ – na co jsi pyšný? Že umíš dýchat kyslík? Takový kapr by mohl závidět, ale asi je to kaprovi fuk. Ale tento druhý typ o tom alespoň ví. Protože nevědět to, tedy že jsme tvorové náboženští, je nejlepší cesta, jak se stát ubohým pohanem. Drtivá většina našich bližních to tak má.
Co se týče uctívání náboženských symbolů, už dávno nás neohrožují pohanské sochy božstev, ani obrazy a sochy v katolických kostelích v našich krajích nejsou pro evangelíka zase takovým pohoršením, jako to bývalo například za časů husitských, kdy nejlepší se zdálo to všechno rozmlátit a leccos z toho byla věčná škoda, protože se jednalo o umělecká díla.
U těchto typů obrazů je nám už zcela jasné, že nesmí ani nemohou pohltit naši úctu, tu, která patří Pánu Bohu. Na rozdíl od toho ostatního, kde to tak jasné není. Mnohem nižší kategorie to jsou, kdepak umělecká díla, ale z toho jde dělat modly jedna radost. Spíš jeden smutek. Ubohému tvoru náboženskému je pak bohem kde co, a že ho Bůh Hospodin vyvádí z domu otroctví, o tom nemá potuchy, takže se zase a zase znova hrne do otroctví, jakoby to bylo všechno, co na tom světě má udělat.
Jak z této ubohosti ven? Nepochybuji, že je víc cest, ale neznám je, znám jen tu, kterou zrovna děláme, připomínat si, že jest pro nás psáno:
Já Hospodin tvůj Bůh, který vyvádím tebe ze země dvojího sevření, z domu otroků.
Taky by šlo říct: vyvedl jsem tě, jako to máme v ekumenickém překladu. Nebo budu tě vyvádět, vyvedu tě, všechny naše možnosti časů jsou správně a mohou být použity.
A dál v alternativním překladu (všimněte si, že je to celé v oznamovacím způsobu, nikoli rozkazovacím): Neděláš si modlu ani žádný obraz toho, co je na nebi nahoře, co je na zemi dole a co je ve vodách pod zemí. Neklaníš se jim, nejsi nucen jim sloužit, neboť já Hospodin, Bůh tvůj, Bůh žárlivý, volám ke zodpovědnosti za vinu otců syny do třetích generací, až do čtvrtých, u těch, kteří mě nenávidí a činím milosrdenství tisícům, kteří mě milují a drží se mých přikázání.
Tento alternativní překlad uvádím v naději, že se trochu sníží pocit švihání biče, který, jak se domnívám, stále toto přikázání provází. Pokaždé znovu ulpíváme na trestech do třetího i čtvrtého pokolení, a zdá se nám to nespravedlivé. Při tom jsou tam, jak uvádí prof. Beneš, podivné gramatické tvary, jakoby to bylo úmyslně nejasné, jaksi rozostřené.
V mnoha výkladech najdete v tomto místě truchlivé úvahy o tom, jak nevyhnutelně se chovají děti jako jejich rodiče, jak dětem předáváme své špatné zvyky a jak je ovlivňujeme, takže to vypadá, jakoby děti neměly jinou možnost, než pokračovat v našich vinách. Přiznávám se, že mě to vždycky nadzvedne a rozčiluje, protože nechci, aby to tak bylo. Rozčiluje mě to, i když by každý z nás dodal dost příkladů k tomu, že to v realitě tak skutečně je a že chyby otců a matek skutečně mnohdy katastrofálně ovlivňují životy jejich dětí. Rozčiluje mě to, protože ani v židovské, a už vůbec ne v křesťanské víře není místo pro takovou pohanskou osudovost, jakoby noví lidé neměli vůbec žádnou možnost se z toho dostat. Chtěla bych tvrdit, že takovou možnost má každý člověk, ale že se děti až bolestně často nechají určit chybami svých předků, to je jistě fakt. Avšak na možnosti přetrhnout to, dělat věci jinak, na té trvám. Ta existuje vždycky.
V tomto přikázání je potřeba si v této souvislosti všimnout všech uvedených číslic. Rozostřené třetí a čtvrté pokolení, jakoby už v té gramatické formě bylo obsaženo, že Bůh připouští změnu, a vedle toho tisíce, k nimž se vztahuje milosrdenství Boží. Všimněte si: jde o tisíce, nikoli tisíc, takže minimálně dva, ale jest tušit, že to autor myslel jako „moc a moc, skoro nepočítatelně“. Prof. Beneš si dal tu práci, že spočítal minimální poměr mezi Božím trestem a Božím milosrdenstvím, ono to není tak složité, ale nenapadlo by mě to počítat. Je to však dosti výmluvné a v naší výpočetní době sdělné: toho milosrdenství je 500x víc než trestání, a to minimálně.
K tomuto tématu bych ještě ráda přibrala první čtení, které jste už možná zapomněli, či vás překvapilo, jak to může souviset. Pro mě to souvisí právě v tom bodě přetržení nějaké osudovosti. A taky že jde o matku a dceru. A taky že ta matka dokázala přesvědčit Boha, aby přetrhl on sám hnusnou souslednost vin a jejich následků.
Je to příběh, ke kterému se vracím opakovaně, ale je to jeden ze zásadních příběhů, vytáhnout z toho lze různá témata, třeba zabývat se tím, že ta žena byla pohanka, a jaké bylo sebepochopení Ježíšovo a že to připravuje půdu pro šíření křesťanství mezi pohany, totiž ne-židy. Ovšem mně se opakovaně stává, že se soustředím na tu ženu, a není pro mě především pohanka, je pro mě především matka.
A tak si představuji, jak se trápila kvůli svému dítěti. A jak si říkala: Co jsem udělala špatně. Kde jsem to já zavinila, že moje dcera je tak nemocná. A co s ní bude, jak to bude mít těžké, a kdybych bývala to a to neudělala, měla by to lehčí? (vina matek na dcerách do třetího i čtvrtého pokolení?) To je tak srozumitelné, ani si nemusíme připomínat starověké představy o nemocech, že jsou to následky a tresty za něčí viny. Myslím, že do určité míry to tak je, aspoň ty následky něčích vin to jsou, a rozhodně to nemusí být rodiče. Než rodičům se to stává velmi často, že si kladou za vinu, co udělali špatně. A zda měli možnost něco udělat líp. A kdyby to tak šlo vrátit….
Ta paní mohla nebo nemusela mít takové myšlenky, ale odmítá na to přistoupit. „Bože, i kdyby to tak bylo, i kdybych za to mohla já, prosím, pamatuj na to, že tvoje milosrdenství je minimálně 500x větší než vůle trestat, prosím, přetrhni ten hrozný pořad příčin a následků.“
A ono se to stalo. Ne že by to bylo jednoduché. Ta žena mluví k Bohu, který mlčí. Nejčastější řešení v její bývalo božstvo podmazat, podplatit, obětí nebo něčím podobným, dokonce pečlivou péčí právě o zpodobnění božstva, klaněním se před sochou. Nejčastější řešení v naší době je vykašlat se na Boha, který jakoby mlčel, a obrátit se k náhražkám, které jsou ubohé. Případně Bohu předhazovat své zásluhy a dožadovat se odměny.
Ta žena to nedělá. Prosí velmi úpěnlivě, ale nepodmazává, nemanipuluje. Argumentuje, to ano. Ale cožpak mezi svobodnými bytostmi, což Bůh je a člověk být má, není toto dovoleno? Myslím, že důvěřovat, věřit a spoléhat je to ono, co je v přikázání popsáno jako milovat Boha. Neboť láska je vztah, který je živý, ale vždycky plný respektu k druhé bytosti. Není to tedy tak, že Bůh chová respekt k člověku, když mu dal pokyny pro život v radách, kterým říkáme přikázání? Není to jistě tak, když ta přikázání nejsou formulováno jako rozkaz, i když je tak často vnímáme?
Vytvářet si obraz Boha, který sedí na nebi s bičem, a kdo ho neposlouchá, toho trefí - tím bičem, aby to nakonec nebylo to vytváření zpodobení různých nadřízených, které jsme za svůj život potkali, tedy přesně to, co toto přikázání zapovídá. Nebo před čím nás varuje. Protože myslím, že přikázání jsou varování, upozornění, rady, tím jsou mnohem víc, než etickými pravidly. A jak nenaslouchat radám od někoho, komu na nás evidentně záleží?
Jde o milování Boha, který miluje nás. Zní to jako fráze. Proto ještě na závěr obraťme pohled k tomu Ježíši, který je obrazem Boha na zemi. Nikoli modlářskou karikaturou, ale živým Synem Božím.
A tak vidím tu lásku, jak vypadá. Pořád někam chodí, zrovna jsme ho zastihli poblíž Týru a Sidonu, nosí sandály nebo možná chodí i bos, takže má špinavé nohy. Pravděpodobně i roucho bude mít zaprášené. Nebo i ruce si ušpiní, určitě tenkrát, jak čmáral něco do hlíny. A jednou dokonce patlal sliny na něčí jazyk, to bylo v rámci procesu léčení, taky měl od toho ruce. A když jedl, neboť musel taky jíst, určitě si ruce myl před jídlem podle pevně stanovených zvyků židovského náboženství, a taky si ruce musel umýt potom, protože tenkrát se jedlo rukama. Nakonec tento obraz Boha, který miluje a odpouští minimálně 500x víc než trestá, byl upatlán od vlastní krve. A tak ho dali do hrobu. Ani ho před tím neomyli. Asi se umyl sám, když z hrobu vstal.
A to je základ křesťanského popření veškeré osudovosti, protože ta neodbytná myšlenka, že sice můžeme bojovat s předurčeními a doufat v Boží lásku na tomto světě, ale stejně všichni umřeme, i naši milí, i ta přestává mít platnost před Kristovým vzkříšením. I tento osud je v Bohu Kristu zrušen. Neboť smrt není závěr života, když život máme v milujícím Bohu.
Díky ti, Pane zato, že tomu smíme věřit. Amen