Neděle 2.6.2024
Dt 28,1-8
Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha: Požehnaný budeš ve městě a požehnaný budeš na poli. Požehnaný bude plod tvého života i plodiny tvé role, plod tvého dobytka, vrh tvého skotu a přírůstek tvého bravu. Požehnaný bude tvůj koš a tvá díže. Požehnaný budeš při svém vcházení a požehnaný při svém vycházení. Hospodin dá, že tvoji nepřátelé, kteří proti tobě povstanou, budou před tebou poraženi. Jednou cestou proti tobě vytáhnou a sedmi cestami budou před tebou utíkat. Hospodin přikáže, aby s tebou bylo požehnání ve tvých sýpkách a na všem, k čemu přiložíš ruku. Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou ti dává.
Lk 16,19-31
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara.
Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘
Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš.
A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘
Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘
Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘
On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘
Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
Milé sestry a bratři,
právě jsme slyšeli podobenství. Podle evangelisty Lukáše rabi Ježíš i tímto podobenstvím vyučoval své učedníky. Zdůrazňuji, že se jedná o podobenství, protože by se mohlo stát i stávalo, že v něm někdo hledal informace o posmrtném životě. Taková starost není v ohnisku zájmu biblických autorů. Bible mluví o životě, který žijeme, a s tím je starostí až až, takže můžeme být rádi, že si s tím posmrtným starosti dělat nemusíme. Z toho ovšem plyne, že i toto podobenství se týká života.
Ovšem i tak je přinejmenším zvláštní, že Ježíš zvolil právě takové téma pro své vyprávění. Jinde to nedělá. Určitým vysvětlením by mohlo být, že nejen v židovské slovesnosti, ale i v řecké a egyptské, existovaly historky s podobnou pointou. Každý to znal, tak myslím, že Ježíš tu historku popadl za pačesy a jejím prostřednictvím vysvětloval svým, co jest to „Milovati bližního svého“. Což je dost daleko od tématu „Jak bude po smrti“, které by v tom snad mohlo být spatřeno na první pohled. Potvrzení jisté nadsázky vidím i v tom, že – ačkoli jde o dialog mezi podsvětím a nebem – vůbec se tam nevyskytuje Hospodin. Za nebe mluví Abraham. Řekla bych, že Ježíš by se nikdy nepouštěl do pochybných teorií o posmrtném životě, a rozhodně by v tom nespekuloval o roli Boha Otce. Jestliže chce říct svým učedníkům něco do života za pomoci populární posmrtné historky, použije Abrahama, ten se do podobenství víc hodí, a jako zástupce nebeské autority poslouží dobře. Takže nebudeme ulpívat na detailech, např. že z nebe je vidět do pekla a že mohou jednotliví účastníci na sebe pokřikovat přes propast.
Předmětem našeho zájmu budou dvě hlavní postavy. Boháč a Lazar. Informace o nich v úvodu podobenství jsou jen náznakové a ve své stručnosti působí na zvědavost a fantazii, člověka to pořád nutí domýšlet si okolnosti. Už prosté označení oněch dvou nás má praštit přes uši. Lazar, to je jméno, se za staletí stalo synonymem pro ubožáka. Je to však normální jméno, v hebrejském znění Eleazar, s úžasným významem: Boží pomoc. Někdo nosí jméno, které je rovnou vyznáním víry. Když k tomu ještě přidáte starověké přesvědčení o pevné soudržnosti jména a osoby, hned se začne rýsovat zřetelný obrys té osoby – Lazara.
Ten druhý jméno nemá. Záměrně. Tento bezejmenný člověk je charakterizován pouze svým ekonomickým postavením. Nikoli jménem, dokonce ani vzděláním, povoláním, nebo vyznáním, nebo něčím aspoň trochu vznešenějším, je to pouze boháč. Jistěže je tím stanoveno také společenské postavení, ale přece jen, boháčů je. Chudáků asi bude víc, i když přijde na to, kde povedeme pomyslnou čáru – kdo je ještě chudák a kdo už patří mezi boháče. Jde však o to, že je to jeden z mnoha, je nezřetelný, nemá jméno, nemá tvář. Prostě nějaký bohatec.
Další upřesnění ještě prohlubuje despekt, se kterým o něm podobenství referuje. Toto je charakteristika lidské bytosti: nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. Je to poněkud zoufalé. Nemůžu se zbavit dojmu, že byl nechutně tlustý a jeho neforemné tělo se potilo v krásných šatech, které vymyslel a ušil někdo jiný. Někdo jiný je pak taky vypral. Vypadá to, že výběr zmínek o tom člověku chce navodit představu, že to byl tupec, který nepřemýšlel o Bohu a o životě, ani o ostatních lidech a slovo milosrdenství vůbec neznal. Takže byl žil jeden bohatý člověk, který se oblékl a jedl. Nepochybuji, že Ježíšovi posluchači se trochu pochechtávali, když to slyšeli.
Lazar ovšem se oproti tomu moc nenajedl. Asi neměl co na sebe, nějaký smradlavý hadr, od těch jeho jobovských vředů by se dalo čekat, že páchl. Lehával u dveří toho bohatého člověka, asi tam trávil dny, a toužil se nasytit. I tady shledáváme ekonomické a společenské postavení člověka, ale máme přece víc informací. Je to člověk s touhou, snad by se vám mohlo zdát, že to je malá touha, když se chce jen najíst, jenže ona je to touha po životě, zachovat si život. Nepotřeboval vybraná jídla, která sunul do svého vznešeného žaludku bohatec, chtěl by jen to, co spadne ze stolu, třeba ty chlebové placky, do kterých si starověcí hodovníci utírali mastné ruce a vyhazovali je. Lazar byl trpící, utrpení skoro vždycky přidává důstojnosti. Jeho utrpení bylo v nedostatku, bylo v nemoci, tím i bolesti, a také v samotě. Byl ošklivý, v opovržení a zapomenutý, to zdůrazňují ti psi. Jistě, pes je pro židy zvíře nečisté, a mohlo by to znamenat, že společenské dno, na které člověk jménem Lazar padl, je to nejhlubší. Ale - aspoň psi s ním byli. Myslím, že se psy mluvil, protože lidi s ním nechtěli nic mít. Že jeho utrpení bylo nejsilnější v tom, že neměl člověka.
V této fázi Ježíšova vyprávění už se nikdo nesmál. Zamysleli se a šlo jim hlavou, že takové lidi znají, že nevědí, co s nimi, co pro ně udělat, protože všechny zachránit nejde, a i když se snaží dávat almužny, jak jim káže zákon, všechny zlé osudy nedokážou napravit. A že je to záhada, jak jeden může dopadnout tak bídně a druhý zas neví, co s penězi.
No ano, jak se to stalo, že bohatý byl bohatý a Lazar byl bídný? Totiž podle starozákonního pohledu se požehnání Boží projevuje tak, že se člověku vede materiálně dobře. Takže byl ten bohatý schopný člověk, který uměl vydělat peníze poctivým zaměstnáním? Nebo měl ostré lokty a neměl zábrany sem tam ukrást, podvést, použít násilí, aby přišel k majetku? A co když žalostný stav Lazara byl výsledkem jeho zahálčivého života? Co když to byl opilec nebo gambler? Dalo by se z toho, že přišel do nebe, usoudit, že svatě žil, avšak smůlu měl? Že to byla odměna za to, že nevlastnil ostré lokty a naopak měl příliš mnoho zábran? Nedalo by se to usoudit. Ani náznak tam o tom není, nic o zásluhách či prohřešcích jedné či druhé postavy. Podle čeho tedy šel jeden do trestu a druhý do blaženosti?
Je snad bohatství samo proviněním? Z biblického pohledu rozhodně ne, je to požehnání, což ovšem rozhodně neplatí o bohatství nakradeném nebo o životě na cizí účet. Avšak co je zvláště u Lukáše jasně patrné, být bohatý je nebezpečné, protože to příliš strhává pozornost člověka. Až se mu může stát, že z něj bude nemyslící existence, jejíž představivost a duše jsou zahlceny jen majetkem. Tady je potřeba poznamenat, že celá naše evropská společnost je bohatá a že z biblického pohledu by za chudé byli považováni jen bezdomovci, protože chudý tam znamená nemít ponětí, kde zítra budu a co seženu k jídlu. Jestliže není samo bohatství provinění, tak tedy ani chudoba není automaticky zásluha.
Čteme: oba umřeli. Každý na něco jiného, u jednoho se nabízí infekce a vyhladovění, u druhého dna nebo infarkt. Pohřeb taky měli každý jiný, u jednoho ani nestál za řeč, druhý měl moc pěkný pohřeb. Jak to měli každý jinak za života, tak i po smrti. Jednoho nesou andělé, se vší péčí a laskavostí, zdá se, ho položí do náruče Abrahama. Položí tam Lazara, toho člověka, který byl všem lidem odporný, nikoho neměl. Teď je v pozici dítěte, které sedí na klíně otce, tam je to bezpečné, milé, jako by bylo řečeno – obklopila ho láska. Bohatý je mezitím pohřben a v pekle, a tentokrát nestojí za řeč to, jak se tam vzal. Samozřejmá součást pekla jsou muka. To je to, čeho si užil Lazar za života vrchovatě. Karta se obrátila.
Připomenu znovu rabínskou historku, patří k variacím na toto téma: Nemocný synek rabína má v horečce sen. Když se probudí, táže se otec, co viděl. Dítě odpoví: Obrácený svět! Ty, kdo byli nahoře, spatřil jsem úplně dole, a ty, kdo bývali dole, jsem uviděl úplně nahoře. Nato dí otec: Synu, to jsi viděl ten pravý svět.
Čtu to jako vyznání, že spravedlnost Boží se odlišuje od spravedlnosti lidské, a nakonec ta Boží srovná věci i osoby podle svých skvělých pravidel.
V tomto obraze „převráceného světa“ právě začíná rozhovor mezi boháčem a Abrahamem.
První větou dovrší bohatec obraz své nesympatičnosti. Ukazuje, že moc dobře ví, jak se bývalý chudák jmenuje, takže prozradil, že celou dobu o Lazarovi věděl. Nic pro něj neudělal, i když by ho to nic nestálo, kdyby poručil, ať mu zanesou zbytky ze stolu. Kdo dosud pochyboval, teď si řekne: Dobře mu tak, ať se smaží. Za druhé, jako naprostý vrchol drzosti, chce od Lazara služby. A dokonce nepožádá Lazara přímo, mluví jen s autoritou: já pán, ty pán, pošli ho, ať mi poslouží. Teď už si i já říkám, dobře mu tak, ať se smaží.
Řekla bych, že když Pán Ježíš mluvil za Abrahama, změnil trochu hlas, použil tón okázalý a přezíravý, jaký používají pyšní dědové vševědové, kteří jsou si svým jistí. Neboť Abraham mluví ironicky, snad jenom opakuje věty, které bohatý za svého života proslovil mnohokrát, při kávě a doutníku po dobré večeři: „Věci jsou, tak jak jsou. Někdo je bohatý a jiný chudý. Tak tomu je a nedá se s tím nic dělat. Bůh tomu tak chtěl, zřejmě.“ Abraham jakoby to potvrzoval, a k tomu přidává: „No a teď je to obráceně. Ty sis vybral komfort za života, už ti došel. Navíc mrkni na tu propast, vidíš, že technicky to není možné, aby za tebou někdo zašel. Teď jsi sám zase ty. Věci jsou, tak jak jsou.“
A tu bohatý ukáže svou lepší stránku, konečně mu to došlo, co je důležité v životě i smrti, ale asi pozdě. I tak je přece jen o něco sympatičtější, když myslí na bratry, jen kdyby neustále nevymýšlel úkoly pro Lazara. Představte si, kdyby Abraham souhlasil a oznámil Lazarovi – dáš si to ještě jednou, mazej na zemi volat k pokání a milosrdenství boháčovy bratry. K ničemu takovému nedošlo, Abraham, teď už vážně, řekne, že lidé mají všechno, co potřebují k tomu, aby byli před Bohem dobrými lidmi.
Boháč se nedá odradit, a tvrdí, že kdyby někdo vstal z mrtvých….. Odpověď Abrahamovu jsme slyšeli a už si docela dobře můžeme představit Ježíše Krista, jak říká, že i když někdo vstane z mrtvých, tak se lidstvo nedá přesvědčit. Když si toto uvědomíme, možná se začneme ptát jinak. Možná dříve otázka zněla takto: proč se nestalo něco jiného po Kristově vzkříšení, proč to nebylo třeba výraznější nebo proč po tom nenásledovalo něco jako masivní nástup Božího království. Možná se tato otázka změní – proč jsme se my, lidstvo, nenechali tou událostí přesvědčit tak, abychom se všichni stali milosrdnými a krásnými bytostmi, nesoucími v sobě jasně a zřetelně obraz milujícího Boha. Jenže odpověď na tu proměněnou otázku musíme hledat při sobě.
Podobenství však přidává něco jiného. Není to ani líčení „jak bude po smrti“, ani to není odsouzení bohatých, ani nesděluje, že každý má určený díl trápení a rozkoší a záleží na něm, kdy si to vybere. Podobenství přidává potvrzení, že záleží na tom, jak žijeme a přidává i pokyn k milosrdenství, a to tentokrát tak, že být milosrdný znamená také udělat něco pro sebe. Varování před majetkem tam také trochu je, to už jsem říkala, že majetek ohrožuje, naplňuje srdce a duši starostmi, které zabrání být před Bohem dobře a krásně, ostatně pár veršů před tím mluví Ježíš o tom, že mít majetek znamená mít odpovědnost za druhé lidi. Ale podobenství naznačuje i lepší cestu. Kdyby ten namyšlený a nemyslící bohatý tupan začal trochu přemýšlet o milostivém Bohu, o sobě, světě, vedlo by ho to k tomu, že by si začal víc všímat svých bližních a poslal by Lazarovi něco k jídlu, možná by udělal i víc. Nemuselo to s ním dopadnout tak bledě. Neboť podle tohoto podobenství cena našeho života stoupá či klesá s tím, zda umíme, či neumíme být milosrdní.
Podobenství říká: není to jedno, jak žijete. Víte, co po vás Boží spravedlnost chce. Máte výhodu, že to víte. Aby se z vás nestali tupci, nemyslící a těšící se jen ze své kuličky podobně jako ti chrobáci v Čapkově hře „Ze života hmyzu“. Peklo totiž asi bude zařízení, kde shoří to, co nestálo za nic. Běda tomu, jehož život se skládá jen a právě z toho, co za nic nestálo. Takto netradičně se dovídáme, že každý malý dobrý čin má smysl, protože Bůh nezapomíná a nepřehlédne i to, o čem nikdo neví. Rozhodně si nemyslím, že by je sčítal, ale že umí ocenit každou malou dobrou věc, to jsem si jistá.