Neděle 22.5.2022

1.čtení  Mt 7,7-12

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.

P 165  

2.čtení  Žalm 139

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.

Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.

 Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.

 Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.

 Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.

 Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.

 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?

Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.

 I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,

 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.

Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.

Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.

Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.

Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.

Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.

Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,

sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.

Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!

Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.

Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli?

Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.

Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,

hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Milí bratři a sestry,

Tato neděle se jmenuje Rogate – proste, ptejte se. Text evangelia nás nabádal: Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Jako básnické vyjádření procesu „hledání a tázání se“ jsem vybrala žalm 139. Někteří z vás se jím se mnou zabývali už v tomto týdnu na biblické, a došla jsem k němu ještě z jiného důvodu, ale prostě se to tak někdy sejde.

Žalm je vždy básnický, lépe písňový, text, ale ve většině případů je současně i modlitbou. Modlitba se z určitého úhlu pohledu dá nazvat rozhovorem s Bohem, i když kvůli čekání na odpověď bych ji raději nazývala dopisováním si s Bohem, ale i to je druh rozhovoru.

Rozhovor, to pro charakteristiku žalmu 139 velmi důležité z tohoto důvodu:

V první části do žalmu promítá lidský pocit nepatrnosti, který přepadne někdy každého. Je to nepříjemný pocit, před hlubinami vesmíru, neúprosností času a vlastní konečnosti, i před mocnostmi, jejichž působení nemůžeme ovlivnit. Je to pocit člověka, kterého Bůh stvořil jako obraz svůj, maličko menšího andělů jej stvořil, a přece se toto stvoření někdy cítí jako ubohá nicka. Cítit se tak může někdy i před Bohem, ale právě v tom je rozdíl. S vesmírem či časem člověk nepohovoří, alespoň si to neumím představit. Jestliže je tím absolutnem Bůh, tak to už je možné s ním promluvit. A proto je důležité si uvědomit, že jde o rozhovor. A proto je důležité věřit, že nad námi jako největší moc je Bůh Hospodin, a ne světové události, nebo dokonce světoví vládci, z nichž někteří bývají navíc pomatení, dokonce i ty hlubiny vesmíru to nejsou a nemohou být, neboť nad tím vším je Bůh Hospodin. Připusťte, jak je to neobyčejné, že s tím, kdo vládne všemu stvořenému, můžeme promluvit.

Jak se tedy ten žalmový rozhovor vyvíjí. Zpočátku je tam spíše pocit úzkosti. Ano, s Bohem je možné mluvit, ale přesto je nebezpečné zůstat před ním sám, sama. Tak to alespoň dokládají příběhy některých biblických postav, třeba Jákob, který musí vybojovat svůj boj s Bohem u potoka Jabok, a jeho protivník mu nedá nic zadarmo. Nebo prorok Jeremiáš, ten by mohl vyprávět, jak ho Bůh tlačil do přetěžkého úkolu.

Autor žalmu vyjadřuje svůj pocit až ohrožení Bohem tak, že líčí, jak není úniku. Není úniku před Bohem, protože On je všude. A to je přitažlivé i tíživé zároveň. Tíživé je to pro ten jobovsko – jeremiášovský pocit:  co to po mně chceš, co jsi to na mě naložil. Co ještě mám udělat. Už to přestávám zvládat. Jsem jako křeček v kolotoči a konce nevidím. Je to pocit člověka, který se cítí vydaný do Božích rukou. A troufám si tvrdit, že toto je už na půl cestě k tomu, že je to i přitažlivé, neboť být vydaný do rukou Božích je mnohem lepší než být vydaný do rukou lidských.

Co je na tom přitažlivé – je to totéž, co jsem nazvala tíživým. Na biblické jste řekli, že tvrzení, že před Bohem není úniku, že je všude, pro vás nezní děsivě. Naopak. Ano, naopak. V tom případě se na to díváme jakoby z konce žalmu, protože ten žalm je proces, v průběhu žalmu člověk Boha přijme, přimkne se k němu. Po otázkách, po nejistotě jakoby zjistil, že Bůh ho zná nejlíp ze všech, že ví o každé jeho kosti, utkal ho, utkal jeho tělo i duši. Ten člověk shledává, že je, jaký je z Božího rozhodnutí. A to je krok k přijetí Boha, už to, že mě poskládal a stvořil, znamená, že má o mě zájem. To ale ještě není všechno, dál se člověk sám rozhodne patřit k těm, kteří patří Bohu. To je ta pasáž o nepřátelích, jakoby se sám rozhodl přidat se k Bohu. Na jeho stranu. Neboli - příslušnost k Bohu není definovaná stavem, do něhož se člověk narodil, ale vědomým rozhodnutím. A nakonec dojde k potvrzení – co bylo na začátku dvojznačné, možná trochu děsivé, to si teď člověk přeje. Proměnilo se to v důvěru a prosbu – ty mě klidně zkoumej, protože mě znáš, a veď mě.

Toto „zkoumej mě, ty znáš mé srdce“ zní v kralic. překladu takto: Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. V průběhu žalmu je to tak překvapivé proto, že zpočátku bylo pro téhož člověka děsivé, že Bůh všechno ví. Teď je to povzbuzující. Proto jsem řekla, že když člověk shledává, že je to dobré, když o něm Bůh všechno ví, je pohled z konce žalmu.

Bůh totiž není jenom vnější pozorovatel, který zkoumá lidi, aby je neosobně analyzoval a  poznával, něco se o nich dozvídal a hodnotil to. Bůh má k člověku vztah, který je tak niterný a bytostný, že chce být od něho neoddělitelný. Ten, který se sám stal člověkem a přijal na sebe lidskou přirozenost, je s ní nejen obeznámený, ale je na ni i zvyklý. Božímu Synovi je vlastní vnímat to, co vnímá člověk. Zároveň je jako pravý Bůh a pravý člověk neoddělitelný od Sv. Trojice. Tato těsná blízkost je pro nás tak tajemně bezprostřední, že je až děsivá, až z toho máme husí kůži, ale právě v této hluboké blízkosti nacházíme hlubokou jistotu a pokoj. O ni se můžeme opřít v každé chvíli, ať putujeme nebo odpočíváme, ve dne i v noci. Jeho ruka je připravená zachytit nás, vytáhnout z propasti a vést pozemskou poutí.

U té propasti bych se ještě ráda zastavila, ne-li v propasti, a vrátila se tak k první části žalmu, k té pasáži, že Bůh je všude. I kdybych si ustal v podsvětí, i kdybych si řekl: snad mě přikryje tma, i tehdy tam budeš. Jaké to je, být v propasti, v temnotách, to vám nemusím vykládat, a to ani jednomu z vás, tím jsem si jistá. Pro mě bylo velmi převratné zjištění tohoto týdne, že Bůh mluví z temnot. I z temnot. Napadá mě k tomu text jedné adventní písně: Bůh v temnotách je skrytý a přec je prozářil. Mimochodem, tato moje oblíbená píseň je i v novém zpěvníku, takže až sem je to s novým zpěvníkem dobré.

To však není podstatné, důležité je, že Bůh je i v temnotách. Nejlepší by bylo, kdybychom si na to vzpomněli, když na nás temnoty přijdou. Není to tak snadné. K tomu překvapujícímu zjištění, že Bůh je v temnotách, může přispět i verš z knihy Deuteronomium, je to těsně po vydání Desatera a píše se tam: uslyšeli jste hlas zprostředku tmy. Myslí se Boží hlas. Bůh ve sz příbězích mluví spíše z ohně, příkladem může být hořící keř. Ale z prostředku tmy? Co kdybychom si na to přece dokázali vzpomenout uprostřed svých vlastních temnot, že Bůh promlouvá zprostředku tmy? To považujte za vysoce praktickou radu. A není to myšleno tak, že jsme citlivější tehdy, když máme starosti a trápení, které se vypadají, že přesáhnou všechny naše možnosti, že nás úplně pohltí. Nemyslím tím, že jen tehdy jsme pozornější k hlasu, který nám říká „Neboj se“. Ano, možná to tak částečně s námi je, ale toto je myšleno tak, že v těch temnotách je Bůh také, stejně jako je ve dnech slunečných a nadějných. Je tam se stejnou silou. Jen bych řekla, podle své zkušenosti, že nám tu svoji podpůrnou sílu dává víc najevo, když jsme v temnotách. Dává ji najevo všelijakým způsobem. Nejčastěji právě tak, že v té temnotě na nás mluví.

Tento žalm tedy měl být ilustrací k tomu, co znamená hledat Boha. Že to není hned a že při svém hledání budeme narážet na své omezené možnosti.  A že důvěra v Boží podpůrnou a laskavou ruku je to, co nás může přenést i přes nejhorší tmy. Protože Otec v nebesích dá jistě dobré dary těm, kdo ho prosí.

Chtěla jsem, aby i písně vyjadřovaly tak trochu postup žalmu, proto po temné divné mlze, o které jsme zpívali před kázáním, bude Studně nepřevážená, protože když jde o tak osobní otázky, tak je pro to Komenský vždycky nejlepší.

 P 578  Nový evangelický zpěvník

Studně nepřevážená v podání pěveckého sboru ze Střešovic