1.čtení 1Kr 21,1-7
Po těchto událostech se stalo toto: Nábot Jizreelský měl vinici v Jizreelu vedle paláce samařského krále Achaba.Achab promluvil s Nábotem: „Dej mi svou vinici, chci z ní mít zelinářskou zahradu, protože je blízko mého domu. Dám ti za ni lepší vinici anebo, chceš-li raději, vyplatím ti její kupní cenu ve stříbře.“Nábot řekl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích.“ Achab vstoupil do svého domu rozmrzelý a podrážděný tím, jak s ním Nábot Jizreelský mluvil, když řekl: „Dědictví po svých otcích ti nedám.“ Ulehl na lože, odvrátil tvář, ani chléb nepojedl. Přišla k němu Jezábel, jeho žena, a promluvila k němu: „Čím to je, že je tvůj duch rozmrzelý a ani chleba nejíš?“
Odpověděl jí: „Mluvil jsem s Nábotem Jizreelským a řekl jsem mu: ‚Dej mi svou vinici za stříbro nebo, přeješ-li si, dám ti za ni jinou vinici.‘ Ale on mi řekl: ‚Svou vinici ti nedám.‘“ Jezábel, jeho žena, mu řekla: „Teď ukážeš svou královskou moc nad Izraelem! Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli. Já sama ti dám vinici Nábota Jizreelského.“
2.čt 1Kr 21,8-29
Pak napsala Achabovým jménem dopisy, zapečetila jeho pečetí a poslala je starším a šlechticům, těm, kteří byli v jeho městě a bydleli s Nábotem. V dopisech psala: „Vyhlaste půst a posaďte Nábota do čela lidu.nProti němu posaďte dva muže ničemníky a ti ať vydají svědectví, že zlořečil Bohu a králi. Pak ho vyveďte a ukamenujte k smrti.“
Mužové jeho města, starší a šlechticové, ti, kteří bydleli v jeho městě, vykonali, co jim Jezábel vzkázala, jak bylo psáno v dopisech, které jim poslala: Vyhlásili půst a posadili Nábota do čela lidu. Pak přišli dva muži ničemníci a vydali proti Nábotovi svědectví, že zlořečil Bohu a králi. I vyvedli ho ven z města a ukamenovali ho k smrti. Poté vzkázali Jezábele: „Nábot byl ukamenován k smrti.“
Kdyžto Jezábel uslyšela, že Nábot byl ukamenován a zemřel, řekla Achabovi: „Vstaň a zaber vinici Nábota Jizreelského, kterou ti odmítl dát za stříbro. Nábot už nežije, je mrtev.“ Jakmile Achab uslyšel, že Nábot je mrtev, vstal, sestoupil do vinice Nábota Jizreelského a zabral ji.
I stalo se slovo Hospodinovo k Elijáši Tišbejskému:„Vstaň a jdi vstříc Achabovi, králi izraelskému ze Samaří. Je právě v Nábotově vinici; šel tam, aby ji zabral. Promluv k němu: ‚Toto praví Hospodin: Zavraždil jsi a teď si zabíráš.‘ Ohlas mu: ‚Toto praví Hospodin: Na místě, kde psi chlemtali krev Nábotovu, budou psi chlemtat i tvoji krev.‘“ Achab řekl Elijášovi: „Přece jsi mě našel, můj nepříteli?“ On řekl: „Našel, protože ses zaprodal a dopouštíš se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Hle, praví Hospodin, uvedu na tebe zlo, vymetu ty, kdo přijdou po tobě, a dopustím na tvůj dům totéž, co na dům Jarobeáma, syna Nebatova, za urážku, jíž jsi mě urazil a svedl k hříchu Izraele.“ Také o Jezábele promluvil Hospodin: „Jezábelu sežerou na valech Jizreelu psi.
Jakmile Achab uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně. I stalo se slovo Hospodinovo k Elijášovi Tišbejskému: „Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Protože se přede mnou pokořil, nedopustím to zlo za jeho dnů, ale uvedu je na jeho dům za dnů jeho syna.“
Milí bratři a sestry,
Nábotova vinice není moc hezký příběh. Navíc vyvolá asociace na jiné podobné případy, v historii nedávné i dávné nebo také současné případy. Starý zákon je totiž realistická kniha, a proto je plná násilností. Kvůli realismu ho ovšem nečteme, čteme ho proto, že hledáme v těch příbězích Boha, abychom ho nacházeli také v příbězích našich.
Hledáme Boha a tady najdeme Boží slovo:. „Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Protože se přede mnou pokořil, nedopustím to zlo za jeho dnů, ale uvedu je na jeho dům za dnů jeho syna. První reakce, kterou to v člověku vyvolá, je – za takovou sprosťárnu, kterou Achab provedl, mu má být odpuštěno a ještě za to má trpět jeho syn? Jak máme žít ve světě, kde se všemocným králům vede dobře, co chtějí, to dostanou a ještě je jim odpuštěno a na zmařený život Nábota si snad nikdo nevzpomene. To, co vypadá jako nespravedlnost, bude opět spíš popis reality, tak to bylo a na syna dopadla špatná rozhodnutí otce. Výše zmíněná námitka by byla přijatelná pouze u někoho, kdo nikdy špatná rozhodnutí nedělá.
Protože jsem si posteskla, že na Nábota si nikdo nevzpomene, ráda připomněla Nábota dnes, nepochybuji, že před Hospodinem jeho život měl cenu nesmírně velkou, a že Bůh si Nábota a jemu podobné připomíná. Ostatně svůj názor na justiční vraždu vyjádřil autor vyprávění tak, že to tam znovu a znovu opakuje, že Nábot je mrtev. Myslím, že tímto způsobem vyjádřil, že tohle je do nebe volající!
Nejdříve ale odbudeme královský pár. O králi Achabovi jsme zjistili, jaký to byl slaboch. Zdá se, že takoví nadělají škody srovnatelné s aktivními pomahači zlému. Nedělat nic někdy znamená velmi škodit. Ze svého slabošství se stal zlodějem, zaprodancem a vrahem, jak mu vyčte Elijáš. Jako chybný krok líčí biblické vyprávění i jeho sňatek s fénickou princeznou Jezábel. Byl to politicky motivovaný sňatek, ale s cizí princeznu natáhl Achab do země cizí náboženství. Konkurenci Hospodinu, jak se ukáže později, byla to konkurence slabá, ale škody nadělala i tak dost.
„V životě královského páru má hlavní slovo ona. Jezábel ovládá krále, tedy i celé království. Krutá rozhodnutí dělá ona. To ona nechává vraždit proroky Izraele, propaguje Baala, dává stavět Aštartiny oltáře, to ona odvádí Izrael od jeho Boha a proměňuje židovské království v království cizinců. Zamilovaný Achab ji poslouchá na slovo. Biblické texty i talmudická literatura ji ukazují jako smyslnou a sexuálně frustrovanou ženu, která se s oblibou zúčastňuje svateb a pohřbů. Některé zdroje mluví o tom, že v manželovi probouzela tak silnou erotickou vášeň, že jí neodmítl nic, předával jí dokonce i otěže vlády. Politika, léčky, spiknutí, za vším stojí Jezábel. Achab je schopen bojovat jen tehdy, pokud ji nemá po boku. Jinak ji musí mít vedle sebe téměř pořád.“ (E.Wiesel)
Ale co ten Nábot. Nejde tu jenom o to, že by se nechtěl vzdát dědictví otců z nějaké sentimentality nebo že by mu z principu vadila jenom královská chamtivost. Jde tady o pojetí toho, co se dá prodávat, co je obchodovatelné a co ne. S čím se obchodovat nesmí. A to je právě země podle pojetí, které představuje Nábot.
Když přišly izraelské kmeny do země zaslíbené, byla rozdělená losem, podle Hospodinova pokynu. Jinak se to dá vyjádřit Hospodinovým výrokem „Má je celá země“, zemi totiž nemohli vlastnit jako jiné věci, byli na ní jako zemědělci závislí a mělo jim být jasné, že tento zdroj obživy, podporu života dostali jako dar od Boha. „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci“LV25. A to je ten hlavní důvod, proč Nábot nemůže vinici prodat, je to něco, s čím se prostě neobchoduje. Protože země není komodita vhodná k obchodování. Země je místo, kam se přijde. Země je místo, které nás živí.
Pro tohle nemohli mít baalovští kapitalisté jako byla Jezábel vůbec cit. Ale Achab ho mít měl a měl uslyšet v tom, co mu Nábot říká, právě tohle. Navíc proměna vinice na zelinářskou zahradu je ničení hodnot, je to jako byste vzali starožitný mahagonový stůl a skládali na něj v dílně kladiva a piksly s barvami. Nebo jako kdyby se někdo rozhodl na mimořádně úrodném poli postavit nákupní středisko s řádně velkým betonovým parkovištěm. (Což se nikdy nestalo, že.) Kromě toho to má i teologický názvuk, Bůh mnohokrát nazývá Izrael svojí vinicí a zelinářskou zahradou je nazván naopak Egypt. Jinak proti zelinářské zahradě nikdo nic nemá, ani v Bibli.
Ale toto všechno jsou důvody, proč to Nábot prostě nemohl udělat. Není ani nijak zvlášť statečný, ani revolucionář, je prostý zemědělec a zástupce toho, co bylo v Izraeli dobré. Naopak Achab zastupuje to pokažené a navíc mám podezření, že měl prostě blbou náladu po poslední nepříjemnosti při příležitosti bitvy s Aramejci, kde něco zvrtal a dětinský požadavek na nákup vinice měl být jen náplastičkou na bolístku. Ovšem nabralo to obrátky, které byly zcela nad rámec královy dětinskosti.
Věděl Nábot, co se mu může stát? Litoval svého rozhodnutí, když se spustila celá mašinérie nespravedlivého soudu? Jak se díval na svoje soudce a katy, kteří pracovali na jeho zavraždění buď ze zištnosti či ze strachu, nebo taky z pragmatismu, protože co se dá dělat, doba je už taková a buďme rádi, že na jeho místě nestojíme sami? To je potřeba zdůraznit, že jedna Jezábel ani se svou mocí by nic nepořídila, kdyby tam nebylo dost takových, kteří její pokyny uvedli ve skutečnost.
Tak Jezábel čeká, jestli se potvrdí její moc nad lidmi, Achab čeká, jestli se dočká splnění svého vrtochu, soudci a kati se těší, až budou mít nepříjemnost za sebou a to všechno znamená, že jeden slušný člověk Nábot bude stát na popravišti jako vyvrhel a všichni ti čekající se dočkají, až jemu rozmlátí hlavu kamením.
A kde byl Elijáš? Proč nepřišel se svým ostrým odsouzením dřív, dokud ještě Nábot žil? Ale jak jsem říkala, Starý zákon je realistická kniha a pohádky tam nejsou. Bůh dává každému možnost rozhodnutí, rozhodla se Jezábel, rozhodli se falešní svědkové a rozhodl se i Nábot.
Elijáš přišel až po Nábotově smrti a zajímavé je, že vyřizuje Boží soud nad Achabem mnohem ostřeji, než mu bylo svěřeno. Je to důkladný prorok. A docílí toho, že se král Achab dá na pokání, a to opět velmi důkladně, jako dobrý Hospodinův věřící.
Znova se vnucuje otázka, jestli to stačí. Možná starozákoní sdělení o pokání samo obsahuje i nápravu toho, co napravit lze, i když o tom není nic psáno v tomto příběhu. Proč právě u Achaba Bůh odkládá svůj trest? A proč to ohlašuje Elijášovi? Ale Elijáš to nijak nekomentuje. Možná by nám to v této chvíli pomohlo.
Tak si musíme sami hledat odpověď. Ta historická řekne, že bylo potřeba takto vyprávět, aby příběh odpovídal historii, Achab zemře až po nějaké době, po něm i Jezábel a Bible líčí okolnosti jejich smrti tak, aby bylo jasno, že proroctví se naplnilo. K vyvraždění Achabových potomků také dojde, takže i to se splní později. Jenže historická odpověď v biblických příbězích bývá nedostatečná.
Takže by bylo možné příběh pojmout jako podobenství. Příběh ze severního Izraelském království v 9. století př.Kr. by pak vyprávěl, jak se ze země s dobrými zákony může stát obyčejná diktatura, kde se dá koupit všechno, a pokud na to máte peníze a žaludek, dá se také dosáhnout všeho. Vyprávěl by o tom, jaký vliv na konkrétní život mělo opuštění víry v Hospodina a přizpůsobení se zahraničnímu pohanskému kultu, který se nestaral o zbytečnosti, jako je spravedlnost a právo. Na příkladu Nábota bychom názorně viděli, jak tyto celospolečenské jevy ovlivnily život konkrétního člověka, a jistě i jeho rodiny, i když se tam o ní přímo nemluví. Takových příběhů se v dějinách stalo. Jenže co s tím, že se takové věci dějí, leda napnout síly, aby se neděly, alespoň v oblasti, na kterou máme vliv.
V pokusu o odpověď teologickou připomenu, že Bůh v tomto příběhu změnil názor. To je ve Starém zákoně složitá otázka, najdete tam místa, kde Bůh něčeho lituje a zase jiná, kde se tvrdí, že Bůh nikdy ničeho nelituje. Komentář k tomu praví: „Bůh Izraele není vázán žádným usnesením, a to ani žádnou vlastní vyhláškou, ale reaguje na místě, ve vztahu k člověku.“ Postava krále však ukazuje, jak lze pohrdnout i odpuštěním, sice se zrovna pěkně kál, ale dál z toho změny nevyvodil.
A ještě něco -v realitě by za takový čin krále nebylo možno postihnout. Zabil někoho? Ne, ani k tomu nedal pokyn, jen tak trošku fňukal na kanapi. Jenže Boha nikdo oblafne. Ten moc dobře vidí zdroj neštěstí.
Odpověď, která už k něčemu je, vychází z toho, že Nábotův zmanipulovaný soudní proces podobá soudu s Ježíšem. A to považuji za jediný způsob, jak přinést světlo do tohoto příběhu, který je tak temný, že i nad odpuštěním nás přepadá pochybnost. Ten zvláštní Boží Mesiáš svou obětí pozvedl na svou vznešenou úroveň všechny Náboty, kteří kdy trpěli lidskou nespravedlností. A dokonce svou obětí dal možnost všem Achabům, aby jejich pokání mohlo být přijato jako platné. Na něm, na Kristu, se teprve ukázalo, jak to Bůh myslí. A teprve jeho oběť nás opravňuje doufat, že i naše prosba o odpuštění bude přijata, protože nikdo z nás nemůže zaručit, že před Bohem je na tom určitě líp než ten slabošský král. Za něho, za Krista, buď Bohu chvála. Amen