1.čtení Mk 2, 23-28
Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“
2.čtení Ex 20,8-11
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
„Dnes téměř celosvětově zavedený sedmý den jako den odpočinku je nejzřetelnější dědictví starého Izraele, nejrozšířenější ohlas jeho víry, ovšem většinou zcela vnitřně vyprázdněný, protože byl odtržen od svého původního smyslu a významu. Vracet dnu odpočinku jeho původní a základní význam a smysl je část našeho křesťanského poslání“. (Jan Heller)
Domnívám se, že by bylo fajn, kdybychom původní a základní význam a smysl dne odpočinku objevili nejdřív pro sebe, neboť se nám jaksi ztratil mezi snahou o co nejvyšší výkony, a povrchním přístupem k sobotě – že Pán Ježíš to taky nebral zas tak dvakrát vážně. Na to však pozor, jak víme, Ježíš nikdy zákon nerušil, ale naplňoval.
Dnes tu bude jen pár poznámek k významu dne odpočinutí. Nechci ani kritizovat farizejský přístup k sobotě, kolik metrů smí člověk ujít a jestli smí otočit vypínačem. Ani se nemíním zabývat kalvínsko – puritánským pojetím, že v neděli nesmí viset prádlo na šňůře. Obojí už dávno není náš problém. Ale jen na okraj: to, že v našem kraji je zakázáno pouštět řvoucí sekačky v neděli, je výsledek tohoto přikázání, aniž si to obecný člověk vůbec uvědomuje. Jaká je to krása. Nejen proto, že odpadá ten věčný randál, který sekačkami vytváříme, ale i proto, že prostě v neděli se ani nesmím plahočit po zahradě se sekačkou. Jaká je to krása! (Sobota je učiněna pro člověka) Ani naším pojetím dne odpočinku se nebudu zabývat. Ráda bych se podívala, jak to myslel Hospodin, když nám toto přikázání dal. Tedy – co že to v tom SZ stojí.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Především pamatuj je velmi výrazné. Nikoli „sem tam si vzpomeň“, představte si to tlustě a ještě červeně vytištěno. Pamatuj. Věříš-li Hospodinu, takhle to děláš. Jako že je po noci ráno a po dni večer, pamatuješ na den odpočinku. Potom ti je dobře. Jak ještě uvidíme, toto děláš také pro Hospodina, ale děláš to i pro sebe. Což zrovna u čtvrtého přikázání je dost jasné.
Ten den ti má být svatý. Rozumějme – zvláštní. Výjimečný. Oddělený. Jiný. Darovaný od toho, který jest svatý. Tento den je dar. Potřebujeme nějakou výjimku v běhu dní, jak je prožíváme? A nepotřebujeme snad? To snad je naprosto bez diskuze. Jenomže naše potřeba je v tom ještě málo, když je ten den svatý, tak to znamená, že patří Bohu. Asi by nešlo říct, že Bůh potřebuje, abychom slavili den odpočinku, ale chce to tak. Už je určitou zkušeností víry, že když něco po nás Hospodin chce, tak to je vždycky k našemu prospěchu. K tomu ještě jeden citát: „Den odpočinku je nejkřehčím společným dílem člověka a Hospodina“ (Tydlitátová). Až tam sahá slovo o tom, že ten den má být svatým.
Že je svatý. Znamená, že Bůh ho učinil svatým, nikoli že my ho máme posvěcovat, už svatý je. Neboť patří Hospodinu. To je v některých jazycích je slyšet, v našem je spíše to ne-dělání, ale dříve se neděli také říkávalo den Páně. Tam to šlo zaslechnout, že je to den zvláštní. Bohu patřící.
Rabín Leo Baeck řekl, že „Zápas o šabat je zápasem o posvěcení života, zápasem proti zesvětštění života.“ Evangelický teolog k tomu dodává, že je to také zápas proti diktatuře banality, proti tomu, aby člověk už jenom konzumoval a produkoval a neměl už žádné hodnoty a cíle, které by ho přesahovaly. Aby všechny dny neprobíhaly stejně, jakoby beze smyslu, a to je důležité, že den odpočinutí přispívá k tomu, abychom nacházeli smysl svých dní. Dostali jsme možnost udělat si čas a příležitost, kdy lze odhalit to, co má smysl.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.
Dostali jsme ten rytmus. Šest plus jedna. Sedmidobý. Aby se mohlo odpočívat, musí se před tím pracovat. Rytmus se sedmičkou jakoby prostupoval celý život starého Izraele, je to patrné z rytmu jejich svátků a možná nejznámější další odpočinutí na sedmou je kromě soboty 49 rok, léto milostivé. Tam má dojít k odpočinutí v celé společnosti, po 7 x7mi letech.
Tento rytmus se sedmi dny, jak ho přejal téměř celý svět, je ustanovením Hospodinovým. Je to vlastně otázka dohody a tu dohodu jsme udělali na základě Hospodinova doporučení.
Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
Slovo pro den odpočinutí –sobota, hebrejsky ŠABAT, je pozoruhodné i tím, s jakými jinými slovy souvisí, jakou má významovou škálu. Jeho hlavní souvislost je se slovem „přestat“. Jakoby v něm bylo zakódováno „nechte toho“. Pro dnešek. Práce je nezbytná, ale ve dni odpočinutí toho máme nechat. Není to skvělé? Asi není potřeba rozvíjet, jak důležité je to vědět v této době, která práci postavila na místo Boha, ačkoliv o tom nikdo nemluví (naopak mluvilo se o tom neustále dřív, ale to se zdaleka tak dobře nepovedlo, zbožštit práci). Tady je zase naše ne-děle se svým názvem vhodná. Tedy den odpočinutí jako přestávka.
Z ostatních jazykových souvislostí ještě zmíním názvuk ve slově šabat se slovesem „sedět“, což v podstatě znamená zastavit se, zklidnit se, přestat pobíhat a dokonce i by to mohlo mít druhotně význam soustředit se. Den odpočinutí jako uklidnění. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale nejlepší věci napadají člověka, když se uklidní, přestane pobíhat. Tehdy nejlíp přijde na řešení.
K tomu vede další jazyková souvislost – se slovem „obrátit se“, což je slovo, jak víme, pro víru zásadní. K čemu se máme obracet, totiž ke komu, je též jasné. Neděle je den, kdy se obracíme k Hospodinově svatosti. Den odpočinutí jako obrácení tváře, duše, pozornosti, či prostě obrácení nás samých k Hospodinu.
Narazili jsme na základní význam dne odpočinku, není to naše obnovení sil, naše obnovení rovnováhy, dokonce hlavní není ani naše duchovní obnova, toto vše „ANO TAKÉ“, ale hlavní je, že je to den Jeho, Boží, svatý, den Páně, den, který si určil pro sebe. Ve druhém znění přikázáni je dokonce místo „Pamatuj“ řečeno „Dbej“, totiž dávej pozor, střež, den, kdy Bůh stahuje celou naši pozornost na sebe.
Ještě jedna jazyková souvislost – tentokrát spíše hebrejská slovní hříčka. Ve slově šabat jsou tři souhlásky, š, b t a židé si udělali větičku ze tří slov, která začínají vždycky jednou ze souhlásek, ta věta znamená – spát o šabatu je rozkoš. Asi cokoli děláme o dni odpočinutí, by mělo být zábavné, příjemné a milé, to jsem pochopila z židovského přístupu k tomu dni.
Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.
Tady se projevuje jako v mnoha jiných případech, jak ovlivňuje víra jednoho i ty ostatní. Po starověkém způsobu je tu osloven otec rodiny a mluví se o těch, za které nese oslovený odpovědnost. Ale to se týká každého, každý nese za někoho odpovědnost nějakým způsobem. Tahle sociální a dokonce ekologická souvislost 4. přikázání je tak zásadní, že kdyby ji lidstvo uskutečnilo, byl by už skoro ráj na zemi. Jakoby tam bylo řečeno: Odpočinout má celý tvůj malý svět, za který neseš zodpovědnost. A z malých světů sestává svět velký.
A zdůvodnění: V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Mně se líbí, že biblický teolog není nikdy žádný troškař a dívá se na skutečnost lidskou v pořádném rozmachu. Když slavíme den Páně, činíme to v souvislosti se stvořením světa. V tom se ozývá to nové tvoření, obnova. Den odpočinku se podobá dnu stvoření. A zároveň to odpovídá rytmu, ve kterém máme žít, vytvořit soulad mezi rytmem naším a rytmem Hospodinovým.
Jinde (Iz66 a Žd 4) se odpočinutí zase dostává do souvislosti konce lidských dějin, pořádné odpočinutí se všemi významy nastane, až bude království Boží všude. Tedy den Páně předjímá také budoucí absolutní soulad mezi Bohem a člověkem.
Ve druhém znění 4.přikázání, v knize Deuteronomium 5, je zdůvodnění dne odpočinku jiné: 15Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.
Vyvedení z Egypta je v Bibli ústředním motivem. Vyvedením z Egypta je pro nás Ježíšova oběť. Jakoby nám autor této verze přikázání vzkazoval – vzpomeň si, jakým otrokem bys byl bez Boha, bez Krista. Nestojí to snad za oslavu?
Člověk víry je na den Páně soustředěn. (ne má být, prostě je) „Svými přikázáními je na svého vyznavače zase soustředěn Bůh“ (J.Beneš) Možná se vám zdá, že jsem měla mluvit o potřebě navštívit bohoslužbu. Nebo dokonce nutnosti. Zde použiji toho nejasného významu slova bohoslužba, nejasného v tom, kdo komu slouží. Teď, v souvislosti se 4. přikázáním a v souvislosti s tím, že právě tímto přikázáním je Bůh soustředěn na člověka, si ponechme význam slova bohoslužba tak, že Bůh dělá něco pro nás. A jestliže něco pro nás dělá, proč nebýt při tak výjimečné věci ve výjimečný den?
Prostě a jasně: Sobota byla učiněna pro člověka. Amen