Neděle 29.5.2022

1.čtení  Iz  5,1-7

Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.

2.čtení J 15,1-9

 „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest,
 která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás.  Zůstaňte v mé lásce.

Milí bratři a sestry,

první čtení uvedlo sz souvislost, totiž tu, že obraz vinice je celkem oblíbeným podobenstvím, a k tomu jsme slyšeli podobenství na stejné téma z NZ

Budeme tedy s tím textem zacházet jako s podobenstvím, vezmeme si jeho hlavní záměr, a ten můžeme promýšlet. Jenomže. Vrstevnatý Jan jakoby znovu a znovu naváděl k nějaké alegorii, čtenáře napadají různé souvislosti toho, jak funguje strom s tím, jak funguje člověk v Kristu. Podivné slovo fungovat se zdá jaksi nevhodné pro ty obě naznačené souvislosti. Ty jsou obě příliš živé, organické, aby se o nich mluvilo jako o stroji, ale když už tu zaznělo „jak funguje člověk v Kristu“, tak z toho vyplývá, že mimo Krista funguje člověk jinak.

Tím „mimo a uvnitř“ sleduji velmi hojný výskyt slova zůstávat v této pasáži i v jejím pokračování. Že by to byla stylistická chyba? Jan se upnul na slovo zůstávat a nemohl se ho zbavit? Měl to dostat zpátky k přepracování a nestalo se to jedině proto, že to nikomu nedal k redakci, a později se ti už nikdo neodvážil udělat?

To těžko. Představme si to jako text čtený ve shromáždění sboru. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.

Cítíte, jak se vám to slovo „Zůstávat“ zadřelo do uší? To je tam tolikrát, aby se to nedalo přehlédnout. První zisk z dnešního Jana bude ten, že autor nebyl neohrabaný stylista, ba právě naopak, byl výborný kazatel. Proto se mu hodí obraz vinné révy, neboť tam je evidentní, že větve musí zůstat připojené ke kmeni, jinak z nich nic nebude. Tady bych se vrátila k tomu mému neohrabanému vyjádření, totiž: jak funguje člověk v Kristu a mimo Krista, při použití obrazu stromu a větví je to jasné – mimo Krista je to k ničemu.

Smyslem existence větve v tomto podobenství je nést ovoce. To je to, když má být větev k něčemu. Ovšem nést ovoce zavání pilnou prací, neúnavným snažením se a zdrcující užitečností. Po letech svého snažení, které bylo nepříjemně často k ničemu, se odvažuji tvrdit, že když řekne Ježíš: „neste ovoce“, tak to neznamená výše naznačené. Vezmu si na pomoc seznam ovoce Ducha svatého podle listu Galatským Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Pozoruhodné, že pilná práce tam není. První tři, láska, radost, pokoj, to je všechno cosi darovaného. Člověk je a má být schopen lásky, ale stejně je to vždycky částečně odpověď na lásku, kterou nás zahrnul někdo už dřív, než jsme shledali vůbec nějakou v sobě, myslím tím především lásku našeho Boha k nám. Radost a pokoj – to si přece neporučíme, to musíme hledat a dostat.

Trpělivost, věrnost, tichost považuji za opisy pro naději.

To, co je tam přeloženo jako sebeovládání, to nejvíce naznačuje využití vůle, jenomže myslím, že se tady překlad příliš neschází s významem slova, kraličtí mají místo toho středmost a také to může znamenat zdrženlivost, protože nemyslím, že bychom měli jedno slovo, které by vystihlo původní význam, navrhuji pokornou skromnost, která člověka osvobozuje.

 Ještě zbyla laskavost a dobrota, ty jdou obě ruku v ruce s láskou, jsou to její varianty.

Tak tomu rozumím, jestliže Ježíš řekne „ nemůžete činit nic, když ve mně nezůstáváte“. Jenom připojeni k mateřskému kmeni můžeme my větve obrůstat laskavými jablky, radostnými hruškami či pokojnými hrozny vína. To ovoce, kterým máme být ozdobeni, je mnohem víc než nějaké zásluhy spíše schopnost milovat, mít radost, docházet pokoje, držet se naděje, žít ve svobodě. Nejsou to výkony, ale spíše dobrý způsob života.

Jedno z ovocí je popsáno v samém textu z Jana – totiž modlitba, Zůstanete-li ve mně, proste, oč chcete a stane se vám.  Modlitba je ovoce vzácné v celém rozsahu významu – málokdo to umí a je velmi důležitá.

Podobenství ale nemluví jenom o ovoci, mluví o celém keři vinné révy. Dokonce o způsobu pěstování révy. Otec je vinař. Při zmínce o čištění, když se jeden cítí být větví, to není moc příjemná představa, když se nůž blíží. Čištění můžeme chápat například jako naše mnohé nezdary, ze kterých jsme se byli schopni zvednout a časem jsme pochopili, že jsme se – díky té události - stali svobodnějšími nebo schopni hlubší radosti. Ale taky to čištění může zůstat jako nezodpovězená otázka: Bože, proč se mi tohle stalo, má to být zkouška, nevím, co ode mne chceš, nerozumím tomu.

Rozhodně bych si přála, abyste si toto místo nespojovali s projevem lidové moudrosti v přísloví: Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Je to spíše pseudomoudrost a taková divná útěcha- neútěcha. Kromě toho, Pán Bůh miluje všechny. Ani u biblických postav to není nikdy jednoznačné, myslím pasáže, kdy někdo podstupuje těžký životní příběh.  Ani bibličtí svědkové s tím nejsou snadno hotovi, aby jednoduše označili takové události jako zkoušky utrpením. Jinak je to v chování Hospodina vůči celému lidu Izraele, ale tam jde především o rekce na nějaké jednání lidu, aspoň tak to vidí bibličtí teologové. Dá se říct, že to jsou spíše výchovné tresty a že Bůh vychovává svůj vyvolený národ. Jenže vyvolený neznamená privilegovaný, ale obdařený větším úkolem.

Takže – následujíce myšlení Bible, měli bychom svoje vlastní události i události církve prohledávat a podstupovat to tázání a zjišťovat, jestli bychom to zařadili k janovskému čištění ratolestí. Zůstává to jako otázka, jako upozornění, jako cosi nepříjemného, ta představa Boha sadaře, který pečlivě prohlíží vinný kmen, jestli na něm není co k odříznutí. Zůstává to jako otázka, kterou nelze úplně zodpovědět.

Ježíš však tomu, kdo tomu porozumí, určitou odpověď dává. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Takže odložme představu blížící ho se zahradnického nože a nastupme na janovsko-biblickou rovinu myšlení, kdy slovo je to, co má moc, a to i očistit naše ušmudlané životy. To neuslyšíme tak často, že slovem se dá očistit - řeknu zjednodušeně – duše. Často slyšíme o moci Božího slova, kterým tvoří všechno nové, a možná je překvapivé, když si uvědomíme, že to nové se může týkat i těch konkrétních věcí, které žijeme.

A ještě drobná poznámka o pekle – to nám možná přijde na mysl, když čteme o odřezaných větvích, které se spálí ohněm. Pekelná souvislost vyskočí vlivem jiných míst u ostatních evangelistů, ale výklady se shodují na tom, že Jan nic takového neměl na mysli, že tak prostě popisuje běžnou praxi na vinici. Tak se to dělá a to je všechno. Jde o to, že z větve, která jemno kmen, není nic.

Poslední verš oddílu mluví o veliké zodpovědnosti. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Člověk by se skoro vylekal, jak málo bude Otec oslaven, protože si není jist, jak moc krásné ovoce nese k větší slávě Páně.

Tak si připomeňme, jak se to stane, že člověk nese dobré ovoce, totiž že zůstává připojen k pravému kmeni vinnému. Zůstává V Kristu, bydlí v Kristu, zdržuje se v Kristu, všechny tyto posuny významu můžeme zařadit pod hlavní téma evangelia, a to je víra, psáno velikými a výraznými písmeny. U Jana jde o víru v Krista na prvním místě a velmi výrazně, takže pro tuto kapitolu vybral místo slovesa věřit sloveso zůstávat, krásně mu to zapadlo do obrazu vinného kmene. Jeho poselství pro dnešek tedy zní – zůstaňte v Kristu. Věřte v něj.

Je to vlastně báječná nabídka, když podržím jen samotný obraz keře vinné révy. Není nic jednoduššího, než přát si zůstat větví napojenou na zdroj života. Prostě zůstávat. Pro naše časné starosti a celou vymknutost doby je to rada nad zlato. Dostáváme možnost, jak mít stálý přísun naděje a lásky. To jsou živiny, které poskytuje mateřský kmen ratolestem. Především však jde o lásku Kristovu k nám, při čemž láska rozhodně není sentiment, ale vztah, který vydrží i smrt, pro kterou stojí za to umřít. Tak toto je smysl obrazu vinného kmene, jako zdroje, zásobárny, poskytovatele lásky, které na nás záleží.