1.čt Mt 22,36-40
„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
2.čtení Žalm 119,105: Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.
Milí bratři a sestry,
verše žalmu 119 budou tvořit páteř kázání, při němž bych ráda s vámi přemýšlela o Desateru, kterému říkáme také „přikázání“. Žalm se celý zabývá zákonem Hospodinovým, a do pojmu „zákon“ slova jako „přikázání“ či „Desatero“ zapadají. Budeme však muset zapřemýšlet, co se tím zákonem myslí. Už teď bych použila další verš žalmu: 59 Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy.
Tady není řečeno zákon, ale: „svědectví“. I když by bylo možno zařadit obě ta slova, zákon i svědectví, do soudní praxe, přece jen myslím, že každé z nich spadá pocitově do jiné kategorie. Zatím to vezměte tak, že svědectví je první slovo, které upřesňuje biblický význam slova zákon.
Především však verš žalmu navodil představu cesty, a tu budeme potřebovat k celému uvažování o Desateru. Prof. Heller našel nejlepší přirovnání pro to, čemu říkáme přikázání, tedy jakousi součást zákona, a říká tomu „ukazatel, rozcestník, směrovka“. To jsou zařízení, která se nám již mnohokrát hodila jak na silnici, tak pustopustém lese. Prof. Heller jako výborný hebraista na to zajisté přišel z hebrejštiny, neboť slovem zákon překládáme slovo „TORA“, a to je odvozeno od slovesa ukazovat. „ Představte si člověka putujícího po poušti jako Izrael z Egypta. Jestliže se nedozví, kde je voda, pramen, oáza, cíl cesty, zahyne v bezcestí.“Heller
Takže Desatero je jako směrovky, abychom nezabloudili. Klidně bychom je mohli přirovnat k mapě. Nebo, jak jsme slyšeli žalmistu, také je můžeme přirovnat ke světlu, ke světelným zdrojům, třeba malým, někdy stačí svíčka, baterka, abychom se nepřerazili ani ve sklepě cestou pro brambory.
Ty směrovky jsou ale pořád nejvýstižnější, ještě tam ani zdaleka nejsme, tam, kam potřebujeme/chceme dojít, ale směrovka nás ujistí, že míříme správným směrem. Nebo také nás ujistí, že jdeme špatně.
Váhala jsem totiž, zda by Desatero šlo také přirovnat k GPS navigaci, ta je jaksi příliš návodná oproti Desateru, které ukazuje základní směr. Pak jsem si vzpomněla, jak to se mnou GPS má. Co se nadře. Až se bojím, aby někdo nevynašel nějakou příliš komentující verzi, to by se pak mohlo stát, že bych uslyšela: „Čemu nerozumíš na „Odbočte doleva“? To snad není možný, už potřetí, vždyť je to mimo silnici, soukromý pozemek, zase se budeš otáčet na něčím dvorku, na to se už nejde dívat ani ze satelitu!“ Naštěstí tak daleko to není, ono stačí obvyklé „Odbočili jste z trasy!“ A to je bod, který by šel výborně přirovnat k pojetí zákona podle apoštola Pavla, ten staví vedle sebe milost Kristovu a zákon, při čemž zákon považuje hlavně za prostředek k tomu, abychom poznali svůj hřích (Odbočili jste z trasy!) a uvědomili si, jak moc potřebujeme milost. Na větší analýzu toho tady není prostor, jen bych k tomu poznamenala, že Ježíšovo, ani starozákonní pojetí slova zákon, tedy TORA, ukazatel, by příliš nerozlišovalo mezi zákonem a milostí, spíš by řekli, že dar zákona je jedním z projevů Boží milosti. Jestliže je zákon směrovka, potom je nad slunce jasné, že to je dar z Boží milosti, v případě našich bloudění životem (nejasných křižovatek, obav z toho, co bude za rohem, tápání ve tmě) potřebujeme směrovky každou chvíli. Slovy žalmu: 77 Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením.
Přečtu znění Desatera, překlad bude z Bible 21, a bude to podle knihy Deuteronomium 5. Navíc před každým přikázáním přečtu úvodní formuli, tak by se totiž nejlépe mělo chápat a taky tím způsobem vyjde leccos najevo:
Bůh promluvil všechna tato slova:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto nemáš žádné bohy kromě mne.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto si nevytváříš modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaníš se jim a nesloužíš jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto neužíváš jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto zachováváš sobotní den, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní pracuješ a děláš všechnu svoji práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Neděláš žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvůj býk ani tvůj osel, žádné z tvých dobytčat. Také přistěhovalec ve tvých branách odpočívá spolu s tebou, tvým otrokem a tvou děvečkou. Pamatuj, že jsi byl v egyptské zemi otrokem a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. To proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys dodržoval sobotní den.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, ať jsi dlouho živ a vede se ti dobře na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto nezabíjíš.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto necizoložíš
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto nekradeš
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto nelžeš o svém bližním.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví, proto nedychtíš po manželce svého bližního. Nezávidíš svému bližnímu jeho dům, jeho pole, otroka, děvečku, býka ani osla – nezávidíš svému bližnímu vůbec nic.“
Žalm 119,130 Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. Tato slova patří k úvodní větě, kterou jsem si půjčila z verze Desatera z knihy Exodus. Desatero je totiž v starozákonním textu označeno jako přikázání jen jednou, všude jinde se o něm mluví jinak, většinou se tomu říká „slova“, můžeme najít i formulaci „slova smlouvy“. Smlouva je to mezi Bohem a člověkem. Svůj díl smluvního závazku Bůh už udělal – vyvedl tě z domu sevření, z otročiny, do svobody. Zde je minulý čas, - vyvedl tě – na místě, i když pochopit to jako „vyvádím tě z otroctví“, tedy v přítomném čase, by bylo vyznáním víry v Boha, který stále působí a angažuje se i v našich osobních otročinách. Vedle toho všechna oslovení člověka (co děláš/neděláš) mají být v čase přítomném, nebo budoucím, o tom ještě něco řeknu dál. V přítomném čase, tj. nemáš, nevytváříš, nekradeš, je však nejzřetelnější, jak daleko je to od rozkazu. Nejsou to rozkazy ani zákazy, jsou to pouhá oznámení. Takhle to máš, člověče, kterého jsem uvedl do svobody. Tato smlouva ti zaručuje určité postavení. Třeba to, že si neděláš si modly. Neobtěžuješ se s uctíváním hejna božstev. Neotravuješ si život závistí a nevěrou. Sedmý den necháváš pro mě, pro Boha a pro tebe to znamená, že si pořádně odpočineš. Máš v úctě své otce a matky a tak stojíš pevně na zemi, kterou jsem ti půjčil. No není to paráda?
To poslední nebylo dvakrát biblické, spíše by tu mohlo být žalmové: 103Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.
Co se týče gramatického tvaru sloves, připadá mi zajímavé, že ta, kterými je osloven člověk, jsou ve druhé osobě mužského rodu. Anebo jsou ve třetí osobě ženského rodu. Takže je osloven muž nebo se mluví o ženě. Z těchto jazykových možností mě napadlo shrnutí, jakoby bylo řečeno: Jsem tvůj Bůh a vyvádím tě z otročin. Mezi námi je jasno, ty tohle neděláš, nemusíš to dělat. A tvoje žena, ta už vůbec ne.
Abych však v těch gramatických poznámkách byla důsledná, ve čtvrtém přikázání o sobotě a v pátém o ctění rodičů není tento jasný tvar přítomného času. Ale ani jasný tvar rozkazovacího způsobu tam není. Z toho plyne, že pokládat Desatero za základ etiky je vlastně mylné. Je zapsáno jako svatý text, vždyť to říká Hospodin, jako vyhlášení svobody nad člověkem a pro člověka. Jako vyhlášení „jak to má člověk, který už byl zachráněn z otročin“. Jako směrovka na cestě ke svobodě.
Pokud jde o zákon v našem smyslu, tedy pokynu k etickému chování, tedy právo a práva, všimněte si, že v Desateru jde především o práva bližního a Boží. Nejde v prvé řadě o práva toho, kdo Desatero poslouchá. Jakoby Pán pravil – jsi, člověče, svobodný z mé milosti, a proto můžeš být milosrdný ke všemu živému a snadno můžeš zachovávat úctu ke mně. A jestliže tomu říkáme přikázání a zákon, což těžko změníme, můžeme s žalmistou vyznat: 92Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (A zároveň vědět, že slovo zákon v jazyce biblickém je mnohem krásnější, než jak ho používáme v jazyce obecném.)
Avšak asi můžu říct za vás, že – chápeme-li to jako jednoznačné prohlášení, jak se chová svobodný člověk, - vyvolá to v nás pochybnosti, neboť stran těch jednotlivých položek , kterým říkáme přikázání, přiznáváme, že jsme se pokaždé těmi směrovkami neřídili. Většinou ano, snad, ale situace, kdy z toho zaslechneme „Odbočili jste z trasy!“, ty taky jsou. Tehdy se zase bude hodit žalm, můžeme s ním zvolat: 176Bloudím jako zatoulané jehně, hledej svého služebníka, vždyť jsem na tvá přikázání nezapomněl! O tom ostatně Ježíš vyprávěl několik podobenství, jak to dělá Bůh se zatoulanými.
Desatero není text pro nezúčastněné. Pro někoho, kdo se necítí být vyveden ze země dvojího sevření a z domu otroctví. Kdo to neví, že to pro něj Bůh udělal, nemá důvod radovat se z prohlášení svobody nad jeho hlavou, z toho, že na jeho cestě jsou pro něj připraveny směrovky. Desatero je text pro zainteresované. A ti pak říkají: 129 Bože, Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. Tento žalmový verš je obzvlášť důležitý, neboť z toho všeho plyne tak trochu dvojkolejnost. Bůh nad námi vyhlásil, co děláme či neděláme, jako by to byla hotová věc. A přece jde také o to, že to naše duše zachovává. Jak říkám, toto je text pro pokročilé znalce života (a dobře všichni víme, že taková schopnost není přímo závislá na věku), kteří se naučili přistoupit na obrovskou šíři svobody v Hospodinově pojetí. 96 Vidím, že vše dokonalé má své hranice – ve tvém přikázání je však svoboda bez konce! Takhle to vyznává žalm. Nebo si můžeme říct, že znalec prostě sleduje směrovky. A znovu žalm: 100Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám.
A abyste se ještě ujistili v tom, že to je text pro pokročilé, vězte, že Desatero může být chápáno i jako informace z budoucnosti. Teprve tím jsem u obvyklého překladu Desatera, tedy v budoucím čase, tj. např. Nebudeš mít jiného boha mimo mne; Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Myslím, že tento překlad v nás přece jen vyvolává pocit zákazů/příkazů, ale to už bylo probráno. Budoucí čas tady prozrazuje, jak to budeme mít v zaslíbené zemi. V Božím království. Že nebude žádných potíží s hledání směrovek a na hlášku „Odbočili jste z trasy“ budeme moci směle zapomenout. Podobně jako vyznívá Ježíšovo slovo: j5 24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Už je to tak, svoboda je nad námi vyhlášena. O tom vyhlášení si můžeme říct: 127 Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí.
Pane, 36 Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. 37 Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. 162 Ze tvých výroků mám tolik radosti, jako bych našel poklad nejdražší. Amen