Kázání je na motivy kázání Mistra Jana Husa
Gn 25,27-34
Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Proto se jmenuje Edóm (to je Červený). Jákob však řekl: „Prodej mi dnes své prvorozenství!“ Ezau na to odvětil: „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.
Mt 5,20-26
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Milí bratři a sestry, ó srdnatí Kristovi synové (a dcery)
takto oslovuje mistr Jan Hus svoje posluchače, a takto si dovoluji jeho oslovení použít vždycky v neděli, která je blízká výročí jeho smrti. A ovšem také v této době připomínám jeho kázní, protože se mi to zdá nejlepší způsob, jak na Husa kazatele v kostele vzpomenout.
Dnes to tedy bude jeden úsek z kázání na hoře, jde o Ježíšovo pochopení přikázání Nezabiješ a to tak, že původně docela snadné přikázání je najednou hodně osobní, ukáže se, že se nás týká až až, že nebude zas tak jednoduché si toto přikázání odškrtnout, protože jsme ještě nikoho nezabili.
Kázání na hoře může na první pohled vypadat tak, že Ježíš ještě komplikuje, totiž ztěžuje, jednotlivá přikázání. Ale to je opravdu jen první pohled, on totiž ta přikázání vysvětluje, co to doopravdy znamená, aby posluchač neulpěl na povrchu, aby si – ke své škodě – nenechal to přikázání uniknout druhým uchem ven. Zrovna u tohoto přikázání - nezabiješ - mě napadá, že po Ježíšově dotažení vidíme, jak příliš se nás dotýká a jak často nám „vyletí adrenalin“, „překypí hrnec“, „chytnou saze“, nebo jak se to může všelijak pojmenovat, a to jsou ty jednodušší projevy neposlušnosti přikázání „Nezabiješ“, ještě horší je, když máme s někým dlouhodobý spor, prostě někoho nemůžeme vystát, řekněme si to narovinu. Děje se to. A tak jsem ráda, že na pomoc k výkladu mám kolegu kazatele, tentokrát Jana Husa, abych se o jeho výklad mohla opřít, protože to všechno výše zmíněné znám až příliš dobře.
Co tedy k tomu říká Jan Hus. V úvodu se potřebuje vyrovnat s myšlenkou, že zabití člověka může být někdy dobře a někdy zle. Není to tak, že by polemizoval s Pánem Kristem, ale prostě Jan Hus není proti trestu smrti. Pokud jde o vraždu, Jan Hus nepochybuje o trestu smrti a nachází k tomu také opory v Písmu. Ovšem nebyl by to mistr Jan, kdyby nepřipomněl společenskou nespravedlnost, že těm bohatým a společensky významnějším i taková věc projde, protože se z toho mohou vyplatit. Dokonce to za jeho doby asi bylo tak, že podle společenského postavení oběti byla stanovená částka, takže zavraždění sedláka bylo levnější než totéž v případě měšťana. Rozhořčený kazatel Hus dokonce v kázání v tomto místě použije obrat „u zmeka“, „kde se to u zmeka naučili“, a zmek znamená „čert, ďábel“. To mě, trochu překvapilo, co že se to v kapli Betlémské taky mohlo ozvat. Než taková praxe je tímto správně pojmenovaná- je to od čerta.
Zcela v duchu evangelijního textu však Hus dotahuje sám, co všechno znamená zabít člověka. Proto jsem hledala jako první čtení nějaký příběh, který by Husovy aktualizace podtrhl. A to je ten kousek Jákobova příběhu, ano, nikdo neumřel, ale tím prodejem mísy čočovice za prvorozenství, tedy docela chytrým tahem proti bratru troubovi, spustil Jákob sled událostí, v jehož průběhu se sám bál o život svůj i svých blízkých. Podle kazatele Husa do kategorie zabití člověka spadá:
bití; navádění k něčemu; odsuzování; odmítnutí ochránit druhého, když je to možné, to poslední se týká i souhlasu se zabitím nevinného člověka, odebrání majetku, tedy exekuce, pokud by ten člověk kvůli tomu zemřel hladem, a také zadržení almužny.
špatná rada, špatný příklad, a dokonce „zmeškání dobrého naučení“, tj.: když druhému člověku nedáme dobrou radu, kterou bychom věděli, ve chvíli, kdy ji ten člověk potřebuje.
Když to čtu, tak si říkám, jestli to už nebylo dost těžké, a že to Jan Hus ještě zkomplikoval tak, že se to nedá splnit. Ovšem Hus v případě vraždění špatným příkladem především myslí na svůj vlastní stav, tedy na kněží, do kterých tepe s oblibou. K tomu cituje z Matoušova evangelia ještě toto: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny“, a dodává: Ó milý Kriste! Kdyby každý, kdož jiné pohoršuje zlým příkladem, byl tak utopen, málo by kněží zůstalo, počnouce od papeže až do nejmenšího, jenž jest pečliv lakomství, pýchy a smilství! A kam by se děli kuběnáři kněží a mniši, a my moře nemáme? A snad kdyby měli s žernovy v potoce topeni býti, zastavili by potok a učinili by rybník! Dlužno dodat, že hned za tím následuje modlitba za tyto všechny, aby jim Kristus dal pokání.
V otázce hněvu Jan Hus rozlišuje na hněv dobrý a špatný. Je to ovšem to známé rozdělení, že máme milovat hříšníka, ale ne jeho hřích. A věz, že když se na koho hněváš pro hřích, tehdy ho právě miluješ; ale když se naň pro hřích nehněváš, tehdy ho nemiluješ. Člověka zlého máš milovati, ale zloby jeho nemilovati. Spravedlivý hněv jest matka poslušenství. Někdy se tedy hněváme správně. Ale co je jednoznačně hněv špatný, to je podle mistra Jana pomsta. Nezřízená žádost pomsty.
V našem překladu se mluví dále o snižováním bratra, tam je to těžko přeložitelné hebrejské slovo „Racha“, které nemá nikdo nikomu říkat, kralický překlad je zachoval, a Jan Hus je překládá jako „bezmozký“ a následuje překvapivý výčet všelijakých hanlivých posunků. Ten výčet středověkých zvyklostí a možností, jak se někomu vysmívat a ponížit ho, je tak překvapivý, skoro by se zdálo, že se přece jen doba posunula v něčem pozitivně, že už se to tak obecně nedělá. Jde o škálu posunků od vyplazování jazyka až po skutečně neslušná gesta, jak jsem si význam staročeských slov vyhledala ve slovníku. Mnohem užitečnější je, jak Hus zmiňuje nadávání a hanění druhých lidí, zvláště pak psané. V době internetových pomluv jsou Husova slova vysoce aktuální. Hus za takové věci vidí v evangeliu třístupňový trest, soud, odsouzení a oheň věčný. Vzhledem k tomu, že víme, jak moc může pomluva člověku uškodit, je to seznam přiměřený.
V evangeliu stojí, že kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Nejstručnější výklad by zněl takto: když jeden druhému upírá spasení, tzn. bere mu naději, sám pak dopadne stejně – totiž ztratí naději. Husův výklad je zde stručný, ale zřejmě mluví trochu o sobě – říká, že jde o to, že někdo je obviněn z kacířství, ale nic kacířského u něj není. Ovšem velmi zajímavý je jeho závěr, že tímto způsobem je odsuzován jako kacíř sám Kristus.
A pak oběť nesená na oltář To je pro Husa jednoznačně dobrý skutek. Tady uši evangelického posluchače zpozorní, protože na dobré skutky jsme citliví, a asi si řekneme, že Hus byl holt ještě katolík. Ale právě v tomto místě je Husovo kázání tak zajímavé, že se u toho musíme zastavit. Nižádná oběť není vzácna Bohu bez lásky. Všechny skutky bez lásky jsou Bohu nevzácny, protož má člověk dříve v lásce býti, a pak jiné skutky činiti. Možná je to příliš obecné, ale Hus upřesňuje a dává k tomu návod. Jakýkoli skutek člověk dělá, má při tom zvážit tři věci: Chválu Boží, prospěch bližního a své zasloužení. Opět nám to poslední zní trochu nevhodně, ale poslechněte, jak Hus pokračuje: A ač nejdříve máme zříti k Boží chvále, přece milostivý Pán nechce chvály míti od nás bez našeho prospěchu a bez prospěchu našeho bližního. Netvrdím, že Hus věděl lépe, co a jak chce milostivý Pán. Ale minimálně se mi to jeví jako hodné úvahy, a to i proto, že Hus to otočil, nejdřív uvedl prospěch náš a potom teprve prospěch bližního. Položme si vedle toho přikázání lásky – Miluj svého bližního jako sebe samého, tam je pořadí opačné a my tu druhou část velmi často přeslechneme. Tak to dnes považujte za vzkaz kazatele Husa pro naše rozhodování, totiž že milostivý Pán hledí i na náš prospěch.
Pokud jde o smíření, projevil se kazatel Hus jako dokonalý znalec situace svých posluchačů. Připadá mi to až dojemné, s jakou pečlivostí vypočítává různé možnosti, kdy se může stát, že smíření má nějakou překážku, že to nejde tak snadno. Takhle mluví kazatel, který ví, co může potkat lidi v jeho sboru. Co dělat v situaci, když člověk, se kterým se mám smířit,
zemřel,
někam zmizel,
nevím, kde ho najít,
když o tom nechce slyšet, nechce se mnou mluvit,
když se tak stydím, že se před ním neodvažuji ukázat,
když provedu něco, co se nedá odčinit, nelze to nahradit.
Hus radí, že pokud ten člověk není v dosahu, máme se smířit či dát náhradu těm, kdo k němu patřili, třeba se to týká dětí toho člověka. Když je to obtížné se před tím člověkem vůbec ukázat, má se to vyřešit opatrně skrze jiné lidi. A když už to nejde vůbec nijak, pak je Husova rada Pánu Bohu poručiti.
A pokud by někdo myslel, že je to nad jeho síly, že se to v našich podmínkách a naší časnosti nedá zvládnout, má pro něj Mistr Jan tuto poetickou asociací, na oltářní oběť, přesněji na oheň, který hořel na chrámovém oltáři: Oheň ten jest milování Boha a bližního, to nemá nikdy uhasnouti v duši člověka. A k tomu ohni, jakož dí Bůh, má přikládati kněz, aby hořelo. Kdež vezmeme lepšího kněze, aby ten oheň v nás zachoval, než jest Ježíš, kněz náš veliký? Jenž učí nás, abychme měli větší spravedlnost než mistři a zákoníci, abychme nezabili nižádného, ani se nehněvali darmo, ani nedávali znamení hněvu, ani nehaněli bratra svého; pakli jsme co zavinili proti někomu, abychme to odčinili a potom oběť, tj. dobrý skutek, na oltáři duše Bohu obětovali.