1.čtení Mk 14,3-9
Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“
2.čtení J21,1-13:
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto:
Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Milí bratři a sestry,
Při rozhovorech v minulém týdnu jsem se dověděla, že když je člověk ve velikém trápení, po biblicku: sevření, necítí vůně. A prosím, rozhodně to nemá co dělat s nákazou covidem. Ale právě to, že člověk ve velkém trápení necítí vůně, přeneseně tomu rozumím tak, že není schopen vnímat krásu, bylo důvodem, proč jsem vybrala tyto dva často opakované příběhy, kde to voní.
Mohla jsem sice přidat i prázdný Ježíšův hrob podle Jana, kde proběhlo pomazání mimořádným množstvím balzamovacích látek, takže ta plátna, která v hrobě zbyla, musela také velmi intenzivně vonět. Jenomže této vůně, té pohřební, se trochu obávám, možná byla na hranici toho, co je příjemné a co ne. Na co taky zůstávat v hrobě, není k tomu žádný důvod, o tom ostatně jsou celé velikonoce.
Takže raději k těm dvěma příběhům, kde je příjemnost vůně nezpochybnitelná. Ten první příběh byl se vzácnou voňavkou. Na něm se nejlépe dokumentuje, jak je to zbytečné, když něco voní. A doufám, že každý jeden z vás by teď chtěl protestovat proti tomu, co jsem právě řekla: že když něco voní, tak je to zbytečné, neužitečné, navíc. Protože přesně tak argumentovali učedníci Ježíšovi, nemohouce pochopit, že jejich mistr a pán připustil, aby drahý parfém nebyl využit prakticky. Mimochodem, napadlo vás někdy, jak dlouho potom náš mistr a pán ještě voněl?
Po setkání v Betanii, kde došlo k tomu voňavému činu, následuje Jidášova zrada a pak poslední večeře, možná i na tu poslední večeři přinesl s sebou kus vůně toho nardového parfému. A dost možná, že ještě voněl v zahradě Getsemanské, však ten drahý parfém musel mít nějakou výdrž, a při výslechu u velekněze taky ještě trochu, ale pak už ne, když ho začali mlátit a plivat na něj, tak ta vůně laskavého činu vyprchala. Nestačila.
Právě jsem vyjmenovala sled událostí, které následovaly po pomazání v Betanii, po tom pošetilém činu jakési ženy, jejíž jméno nezachovalo ani jedno z evangelií, tedy kromě Jana, který tento čin přisuzuje Marii, sestře Marty a Lazara. Neměli bychom přehlédnout, že v Markově verzi vyprávění po tom ihned přijde zrada Jidášova. V obou případech jde o nějaké peněžní vyčíslení. Tržní cena vzácného parfému byla, jak jsme slyšeli, asi 300 denárů. Cena, která se traduje jako ta, již dostal Jidáš za celého Ježíše, byla 30 stříbrných. I když se to nedá přesně přepočítat, je z uvedených částek jasné, že ta neznámá žena, jejíž čin si připomínáme, utratila za Ježíše mnohem víc, než získal Jidáš za zradu. Nelze z toho vyvodit, že skutek lásky je hodnotnější, než skutek zrady? Ale copak se dá tohle poměřit výší částky?
U Marka to nebylo, ale Jan při tomto příběhu dodává větu – A dům se naplnil vůní té masti. Ráda bych to připomněla a podržela tradiční výklad, že ten dům je svět a v té chvíli byl naplněn vůní krásy, milosrdenství a laskavosti. Asi litujeme, že to nejde opakovat, při tom smradu z bojiště, který nám sem táhne. Ale co když to jde opakovat? Co když každý skutek krásný, milosrdný a laskavý nese s sebou vždycky vůni, která umí přerazit všechny smrady světa? A když říkám přerazit, tak to myslím tak, že nejen zakrýt, ale opravdu přerazit. Možná zalitujete, že je to jen trochu, jen na chvíli, že vůně je pomíjívá, chvíli trvá a vyvane. Možná zalitujeme. Ledaže by to byla výzva zavonět svět znovu a znovu.
Od vůně parfému pojďme k vůni k pečené ryby. Ty dvě vůně se zdají neslučitelné, tak je spíše neslučujte. Ale asi se shodneme, že vůně pečené ryby je velmi příjemná. Kromě toho je tu ještě ten fakt, že ryby peče sám Pán Ježíš. Nejenže po svém vzkříšení významně často jí, ale ještě navíc vaří. To je pozoruhodný detail. Nevím, jestli jsem se vám svěřovala se svou životní zkouškou, když mě mé vlastní dítě zpodobnilo v jakémsi školním výtvarném úkolu jako kuchyňský sporák. Vůbec mě to nepotěšilo, naopak, ale jen do doby, než mi někdo vysvětlil, že v kuchyni je zdroj jídla, tedy života a ten, kdo vaří, je vlastně dárce života, nebo alespoň podpory života. A tohle, tuto moudrost, která mi musela být sdělena, si vezměte jako výchozí bod k pochopení toho, co znamená, že Ježíš peče ryby a chleba.
Rovnou bych nám všem přidělila roli učedníků, dělala jsem to vždycky při kázání na tento text, ale letos je to jaksi ještě více zřetelné. Učedníci nemají nic k jídlu. Nemají z čeho podporovat život. Jsou na suchu, na dně. Na huntě. Není odkud brát. Nula od nuly pošla.
Vzkříšený Ježíš, kterého ani nepoznali, jim nejdřív poradí, jak na to, aby vůbec něco ulovili, tedy aby získali zdroj obživy a posilnění. A stejně už tam rybu a chléb měl před tím, snad i kdyby se jim ani na jeho radu nepovedlo ulovit nic, i tak by pro ně něco měl. Pak jim to uvaří a rozdává. Bratři kraličtí dodávají: Tím pak ukázal, že my z štědrých jeho rukou všecky dary i tělesné béřeme a jich s díků činěním užívati máme. Nemyslím, že by bylo někde výrazněji vyjádřeno potvrzení toho, že Bohu o nás jde. Když nemáme síly. Když není odkud brát. Když je život ohrožený. Když vyhlídky jsou zcela mizerné. A tehdy se -
-znovu děje ten zázrak – důvěra povstává nově z nicoty. Dokážeme to vysvětlit stejně málo jako existenci světa. Tato moc povolávající k životu z nicoty a oživující mrtvé není nikde zřetelnější než v této odvaze k životu. Zde Boží stvořitelskou moc prožíváme bezprostředně. Chápeme, co znamená stvoření z ničeho. Poselství velikonoc zní: Do našeho života vstoupila moc, která tvoří z ničeho. Je silnější než nicota. ( G.Theissen, Poet. katechismus, upr.)
A právě toto bych chtěla, aby vám připomínala vůně pečených ryb. Když už jsme byli na huntě, přišel Ježíš a měl něco pro nás, i když jsme nepoznali, aspoň ze začátku, že to je on. Měl pro nás obnovu života. Nikoli však obnovu života obecně, ale každého jednoho života. Ostatně v teoretických rozpravách o vůních a lidském mozku se praví, že si vůně pamatujeme snad ještě lépe než to, co vnímáme očima. Myslím, kdyby všechny ostatní symboly, kterými jsou vybavena setkání se vzkříšeným Ježíšem, byly nesrozumitelné, tak tento zůstane - jako potvrzení Božího úmyslu podporovat život každého z nás. Vůně pečené ryby.
A ostatně vůně je podle biblického vyjadřování také to, co vnímá i Bůh. SZ používá výraz „libá vůně“ pro oběť, nebo pro to, co si z toho Bůh vezme. Jako by byla vůně komunikačním prostředkem mezi Bohem a člověkem. Opět připomínám náhled učedníků v prvním voňavém příběhu, že vůně se jim zdála málo praktická. Ale nám to asi přece jen je příliš vzdálené, neboť obětní praxe je cosi, co zůstalo v dávnověku, je to jaksi příliš náboženské. Je ovšem především zásluhou Ježíše Krista, protože to jeho oběť byla taková, že už žádné další nejsou třeba. Ale co kdybychom si to řekli tak, že každý jeden dobrý čin před Bohem voní. Znovu se vracím k těm skutkům krásným, milosrdným a laskavým. Nebo ke slovům krásným, milosrdným a laskavým. To by mohla být krásná vůně, ze které má potěšení i Bůh Hospodin.
A naopak, ta druhá vůně, vůně pečených ryb, tedy vůně dobrého jídla, je tady dnes za podporu, kterou dostáváme. Za sílu, kterou dostáváme, když už ty naše síly došly. Jedna vůně jde nahoru k Bohu, druhá vůně jde dolů k nám, a ty dvě vůně se vůbec nevyrušují, jak jsem mylně řekla výše, naopak. Naplňují svět smyslem.
Přeji vám, abyste dostali něco navíc, něco krásného, něco, co lze přirovnat ke krásné vůni. Aby vám zavonělo, něco, kvůli čemu budete mít víc sil. Přeji nám všem, aby náš svět naplnily vůně, které si užijeme my i Hospodin. Přeji nám, aby všechny smrady světa byly přeraženy libou vůní. Aby se náš svět stal voňavým místem a všichni, kteří nedokážou cítit vůně, aby je zase ucítili.