1.čtení Gn 11,1-9
Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.
2. čtení Sk 2, 1-12
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Milí bratři a sestry,
toto je část svatodušního čtení, ještě pokračuje Petrovým kázání, které začíná velmi vtipně - Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno. Vtipné i to výdycky přišlo svým zdůvodnění - proč by nemohli být opilí v 9 ráno? Na druhou stranu ona výsměšná poznámka, která chce shodit srozumitelné vyprávění o velkých Božích skutcích, je druh výsměchu, který je nepříjemný a ponižující. Shazuje něco, co je pro mluvčího vzácné. Ale tak to je, a jak vidíme, i bylo, od začátku. Zesměšňující tím ostatně naznačuje, že má strach, aby ho to náhiodou neoslovilo, obává se, že by tomu mohl uvěřit.
Ale toto není téma, na které bych se ráda soustředila, dnes to bude téma porozumění - jeden druhému, mezi lidmi, Bohu, mezi Bohem a člověkem. Napadlo vás někdy, že by nám Bůh mohl nerozumět? Myslím, že spíš ne, aspoň mně se to zdá nemožné, prostě to vůbec nepřipouštím. Ale že my mu nerozumíme, nebo že si nerozumíme navzájem, to je věc jiná. Naneštěstí častá. Porozumění druhému člověku je téma aktuální nesmírně, asi vždycky bylo, ale vzhledem k současné snadnosti komunikace mezi lidmi, jak je to téma palčivé. Mám na mysli technickou snadnost. Ostatně sami to znáte z diskuzí dokonce se svými přáteli, existují třaskavá témata, o kterých je lepší pomlčet, jinak dojde k … neporozumění.
Dva příběhy, dnes čtené, mají společné právě problém porozumění. Příběh zpod nedodělané věže v městě Babel končí tím, že si lidé nerozumí a začalo to tím, že se považovali za chytřejší Boha. Nakonec se rozprchli jako brouci: když zvednete kámen nebo prkno, kde se nashromáždilo hejno brouků, ti se zmateně rozběhnou na všechny strany. Příběh je to varující, a právě ta pýcha, že jsme jako bohové, i tady naznačuje, že právě to je začátek velkého maléru.
Pokračovaní příběhu o porozumění je v Jeruzalémě, kdy naopak se stalo, že si všichni rozuměli. A způsobil to Boží Duch. Takže je to Duch porozumění.
Mluvit o Duchu svatém je možné jen v přirovnáních. Je jako – vítr, oheň, holubice. Nebo o něm mluvíme s přívlastky. Ducha svatého těžko nějak zachytit, a to ani slovy. A přitom je tu stále, zaslíbený Ježíšem, nenechá nás samotné. Věje si, kam chce, a taky ho neomezují žádné překážky, všude zavane. Občas něco zboří. Občas přivane řešení. Pořád s námi spolupracuje, ale tak nějak se vzpírá teoretickým řečem. Je to Duch života a akce.
V rámci žalostných pokusů, nějak ho definovat (nebo nějak „ji“ definovat, nezapomeňme, že Duch je hebrejsky ženského rodu) vám přednesu definici z knihy, kterou jsem našla na půdě. Je to jen cyklostyl, bez data, určen pro potřeby sborů. Přiznávám se předem, že se mi to nezdá jako definice šťastná a že bych ráda zjistila, ve které fázi jste přestali poslouchat:
„Nestačí, vezmeme-li všecka Boží dobrodiní, která nám zvěstuje evangelium prostě na vědomí. Je třeba, abychom si je osobně vírou osvojili. Ale víru si nemůžeme poručit. To není v naší moci! Víra v Boha a láska k němu jsou darem Božím, zprostředkovaným Duchem svatým. Duch svatý je tedy Bůh dnes působící, člověka usvědčující z hříchu a přesvědčující o své milosti. Objasňuje nám tajemství víry v Ježíše Krista a uvádí nás do správného chápání Písma svatého. Vzpouzeti se vzdorně jeho vedení je rouháním neodpustitelným. Zásahem Ducha svatého bývá lidská bytost v základě otřesena a zneklidněna pomyšlením na svou vzpouru proti Bohu, zároveň ji však tentýž Duch přetváří a ujišťuje Boží milostí. Teprve člověk Duchem svatým podarovaný je s to vzpláti láskou k Bohu i k bližnímu.“
Takže tak. Jistě že je to všechno korektní. Jenomže z toho vyplývá představa Boha, dokonce Ducha, který nás nejdřív zmrská, a potom ošetří. Mám-li mluvit za sebe, jsem otřesena a zneklidněna i bez zásahu Ducha svatého dostatečně, a taky nevím, co znamená „vzpouzeti se vzdorně jeho vedení“. To vypadá, jakoby nám Duch svatý nasadil ohlávku a vlekl nás kamsi. Ačkoliv jsme hříšní lidé, jeden každý, prostě nemůžu věřit, že by to Duch svatý, Duch porozumění, takhle dělal. Jak by se někdo, jehož symbolem je holubice, mohl jen tak proměnit bezmála v otrokáře? Dokonce si představuji, že kdyby vzal na sebe lidskou podobu a seděl mezi vámi v lavici, po vyslechnutí té definice by se chytal za hlavu nebo si zhluboka povzdechl. Povzdechla.
Možná to bude jen tím, že definice ve své době měla posluchače, kteří jí rozuměli, ale soudím, že už jich není mnoho. A o to právě jde. Protože věřím, že Bůh v Duchu svatém nám rozumí, myslím, že se snaží a nabízí a je trpělivý. A to ovšem obnáší mluvit o důležitých věcech tak, aby tomu bylo rozumět, nejen to, aby to oslovovalo. Mimo jiné se Duch snaží taky také o to, abychom my se snažili sobě navzájem porozumět.
Pro všechny z vás, kteří jste zažili a zažíváte trápení s tím, jak si v některých tématech s někým ze svých známých nerozumíte, jsem opsala pár poznámek o porozumění :
Porozumět někomu znamená poznat ho/ji , ocenit a snažit se pochopit jeho názor, postoj a pocit. Nikdy to neznamená, že bychom odhalili druhého člověka úplně, však už rabíni říkají, že nelze nikdy poznat v úplnosti, co je v druhém člověku. Porozumět neznamená souhlasit se vším, jak to ten druhý má, nebo co si myslí. Ovšemže to není jednoduché. Návod, jak to dělat je: poslouchat, klást otázky, zajímat se, být zvědaví a nesoudit. Jestliže nás někdo válcuje svými názory, se kterými nesouhlasíme, je to skutečně obtížné. Ale to si zrovna myslím, že je jednou z oblastí, kde se Duch svatý snaží, abychom to zvládli, protože vede jednoho k druhému. Jsou samozřejmě případy, kdy vůbec nemá cenu s někým diskutovat, ale řekla bych, že i v tomto rozlišování Duch svatý pomůže. Ostatně je psáno Iz 40,31 Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly.
Právě to chci zdůraznit: Duch svatý činí věci nově. Nemyslete si, že to znamená, že by to staré bylo všechno šmahem špatně, ale řekla bych to tak, že ve spolupráci s Duchem svatým můžeme a máme mluvit o Bibli a Pánu Bohu nově. Aby to nebylo zvetšelé. Aby to znělo živě. Jako ti apoštolové, když mluvili srozumitelně o velkých skutcích Božích. Proto jsem se rozhodla zařadit opět kousek Parabible, tentokrát bych řekla, že by Duch svatý v lavici neměl nic proti. Je to znovu příběh o apoštolech v Jeruzalémě, ale v této verzi jsou v Praze:
Bylo sedm týdnů po Velikonocích a jaro vystřídalo léto. Ježíšovi následovníci a následovnice byli všichni svorně pospolu v konspiračním bytě hned vedle orloje, když vtom se náhle rozlétlo okno a dovnitř se vřítila vichřice. Dům se otřásl úderem hromu a do obýváku vletěl blesk, který se rozdělil všemi směry a zasáhl každého z nich tam, kde seděli. Nebeský vítr jim všem naplnil plíce, a oni začali mluvit jako nikdy dřív, jak je ten vítr unášel a jak je naplnil ten blesk z čistého nebe.
V Praze tehdy pobývali turisté z každé země na světě. Když se ozval ten rachot, seběhli se davy a všichni cizinci byli překvapení, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Šokovaně se ptali svých průvodců: Copak to všechno nejsou Češi? Jak to, že najednou mluví našimi jazyky? Japonci, Rusové, Číňané i obyvatelé Evropské unie, Indové a Indonésané, Korejci i Keňané, Američané i Mexičané, Izraelci i Arabové, dokonce i imigranti z Iráku a Syrie – všichni je slyšíme mluvit tak, že jim rozumíme! Našimi vlastními slovy nám říkají ohromné Boží věci!“
Byli úplně perplex a nevěděli, co si o tom myslet. Mnozí se snažili googlovat, co to znamená, jiní ale znali místní poměry, a tak říkali: „Prostě vypili moc piva!“
Petr tehdy s ostatními učedníky vylezl na Husův pomník a volal přes celý Staromák: „Pražáci i všichni, kdo jste tu na návštěvě, dobře mě poslouchejte! Mám pro vás důležitou zprávu: Já a moji přátelé nejsme pod vlivem, jak si možná myslíte – vždyť ještě není ani poledne. To, co se tu právě děje, je už dávno zapsané u proroka Joele: Já, Bůh vám slibuji, že vdechnu svůj dech do srdcí všech lidí. Malé děti tehdy budou mluvit jako proroci, mladí lidé se nadchnou vizemi a i staří půjdou za svými sny. Muži i ženy mi budou kněžími a každé jejich slovo bude proroctvím. Budou se dít zvláštní věci na nebi i na zemi. Co bylo jasné, se zatemní a otřesou se všechny jistoty. A tehdy přijde velké a slavné finále a každý, kdo zvolá BOŽE, TADY JSEM, bude zachráněn, uzdraven a obnoven.“
Přes možné nepřesnosti bych řekla, že vždycky je lepší říct věci nově a svěže, než zatuchle a korektně.
Nakonec ještě něco o Duchu porozumění, našla jsem moc pěknou poznámku o důrazech křesťanských svátků. Vánoce a velikonoce jsou spíše soustředěny na jednotlivce, ale Svatodušní svátky jednoznačně vedou ke společenství. A tak už bez dalších řečí, stejně na to Duch svatý moc není, spíš pořád něco dělá, ho požádáme, aby z nás vytvořil společenství.
Přijď, Stvořiteli, Duchu svatý, přijď mezi nás ty, který život tvoříš, dáváš i udržuješ, a daruj nám klid a svobodné nadechnutí, zbav nás strachu. Přijď, Duchu utěšiteli, prameni života, a pozvedni klesající a potěš zemdlené., dej lásku tam, kde chybí. Přijď, Duchu svatý, světlo života, a posviť těm, kteří bloudí, nemohou najít cestu, pomáhej nám porozumět si navzájem. Dárce důležitých darů, daruj radost tam, kde není, daruj odpuštění, kde to je potřeba, daruj pokoj a mír tam, kde žádné nejsou. Děkujeme, že tě o to všechno smíme prosit a že jistě doplníš i to, na co jsme zapomněli.