Velký pátek 15.4.2022

  1. čtení: Mt 27,32-44

Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž. Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená ‚Lebka‘, dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; pak se tam posadili a střežili ho. Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní.

    2.čtení: Mt 27,45-56

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“,to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových.

Milí bratři a sestry,

Nevím, jestli se už někdy stalo, že by někdo z této kazatelny citoval papeže. Řekla bych, že spíše ne. Tak dnes k tomu dojde. Je to z jeho promluvy minulou neděli:   Když pácháme násilí, již nevíme nic o Bohu, který je Otcem, ani o druhých, svých bratrech. Zapomínáme, poněvadž žijeme ve světě a jsme schopni vykonat nesmyslné krutosti. Spatřujeme to ve válečném šílenství, v němž opětovně křižujeme Krista. Ano, Kristus je znovu přibíjen na kříž v matkách, které oplakávají nespravedlivou smrt svých manželů a synů. Je křižován v uprchlících, kteří s dětmi v náručí prchají před bombami. Je křižován ve starých lidech, kteří jsou ponecháni osamělé smrti, v mladých zbavených budoucnosti, ve vojácích posílaných zabíjet své bratry. Tam je dnes Kristus přibíjen na kříž.
Sešlo se mi to s tím, co mě napadalo při čtení pašijního příběhu v tomto týdnu. Pašijní Ježíšův příběh jsme si právě stručně zopakovali v písni. Je to zahuštěná směs hnusných lidských činů. Najde se tam hrubost; násilí; výsměch; zlehčování strašné věci, aby se s tím člověk sám mohl lépe vyrovnat; lži; překrucování pravdy; křivé svědectví; strach o sebe; nespolehlivost vůči příteli; opuštění přítele ve chvíli nejtěžší; zrada za peníze; ukolébávání se, že není tak zle, ale ono je ještě hůř; odmítání zodpovědnosti od těch, kteří odpovědnost mají; a ovšem justiční vražda. K tomu patří i hrůza, jakoby vykonané zlo vytvářelo jakýsi mrak, mělo vliv na všechno kolem, na zemi i na lidi padá přístrach a temnota, země se houpe pod nohama, jsou narušena základní pravidla, která drží svět pohromadě, svět se vymknul z pantů. Tak rozumím těm podivným jevům, jak je Matouš popisuje při Ježíšově smrti.

Nelíp to vystihuje obraz H.Bosche „Nesení kříže“, kde kromě utrápeného Kristova obličeje a Veroniky, která má zavřené oči, protože se na to nemůže dívat, jsou úplně všichni neobyčejně oškliví. Odporní skřeti. Tak odporní, až se zdá, že to tam musí strašlivě páchnout. Zdá se mi, že právě tak, jak jsou ty zkarikované nelidské tváře nacpané na jednom obraze, tak právě pašijní příběh jakoby zhuštěně podává přehled hrozných věcí, kterých je člověk schopen.

Bez toho, abychom dělali přímé paralely mezi ukřižováním a válkou na Ukrajině, jste v tom výčtu jistě našli nejednu hnusnost, která se odehrává každý den v našich dnech nedávných. Ono totiž se to stalo už mnohokrát, že se dělo cosi, co by mohlo být přirovnáno k Ježíšovu ukřižování. Ten zásadní rozdíl je v tom, že tímto způsobem, jak lidé někdy se sebou zacházejí, zacházeli s Bohem. Asi zřejmě to vychází jedno z druhého. Nebo jak říká papež: Když pácháme násilí, již nevíme nic o Bohu, který je Otcem, ani o druhých, svých bratrech. Souhlasím s ním, že každý další hnusný lidský čin je zatloukáním hřebíků do Kristových rukou. Přesně to je válka, výron lidské agrese a násilí, rozhodně nepatří k životu, ale naneštěstí patří stále k tomuto světu. Toto napsal Josef Čapek, je tedy jasné, že mluví o II. Světové válce:

„ Dnes hrůza z války, z její strašlivosti je nejvlastnějším děsem z toho, aby se v ní nedostalo volného pole těm nejničemnějším, nejsmrdutějším lidským pudům. Zahyne-li Evropa, její kultura válkou, tedy ani tak ne yperitem a ekrasitem, ale mrzkou zištností válečných konjunktur. Snad ani sama válka by nás nezhubila, ale zhubila by nás lichva se životem, která by se v ní rozpoutala. Ta dnešní válka chce být děsem, ničením, zničením. Život by bylo už jen to, co zbude. Přetrvati válku není nic; hlavní by bylo překonati ji, vyhráti ji v tomto bodě: ne snad jen nějak život udržeti, ale zlepšiti ho, by teprve bylo vše.“

Zdůrazněním výstižného přídavného jména „smrdutý“, resp. „nejsmrdutější“ odkazuji opět ke smradlavému  obrazu H. Bosche a zdá se velmi přiléhavé k tomu, co s sebou válka nese. Protože válka nepatří k životu nejen proto, že v ní umře mnoho lidí, ale i proto, že má následky daleko do prostoru i do času. A všechny ty následky mrví život. Život je to, co Bůh rozhodl, aby na této zemi kvetlo a bujelo.

Ve smršti odporností během Ježíšových pašijí se tu a tam vyskytne něco, co se jeví jako pozitivní, jako když na smetišti vyroste kytka, zubožená a malá, ale přece kytka. To jsou ty malé činy, které ale nezvrátí nijak rozjetý proces záště a zla. To, že Petr se aspoň odváží přiblížit. Dopadne to špatně, ale pak lituje, což se ovšem taky dá počítat mezi pozitivní skutečnosti. To, že Jidáš sezná, že zhřešil a zradil. Ten ovšem dopadne jenom špatně. To, že jakýsi Šimon z Kyrény, o němž jinak nevíme naprosto nic, na chvíli nese zuboženému odsouzenci kříž. To, že zoufalé ženušky, Ježíšovy učednice, se nebojí aspoň v odstupu, tam, kam směly přijít, provázet Ježíše na poslední cestě. To, že se najde schopný člověk, který prokáže zemřelému poslední poctu a důstojně ho pohřbí, jinak se odsouzenci házeli do hromadného hrobu.  Není toho mnoho. A jak už jsem řekla, proces to nezastaví. A opět bych to ráda přirovnala ke snažení mnoha lidí o pomoc, není toho mnoho oproti zlu, které se rozpoutalo. I tak je to dobré. Ale pořád málo.

Jak do toho dostat evangelium, tedy dobrou zprávu? Někteří evangelisté to dělají tak, že považují už samu smrt Ježíšovu za dobrou zprávu. A to proto, že Bůh se rozhodl právě do téhle vší lidské hnusnosti vstoupit. I když a přestože a ačkoliv a třebaže. I když jsme takoví, jací jsme. Že Bůh je tu za ty a s těmi, kteří trpí a že v tom spočívá jeho uzdravující moc. Jinde je vzkříšení tím, na čem se to celé otočí, to nám, myslím, je mnohem srozumitelnější. Dnešní Matouš vychází ze starozákonních předpovědí a dává Ježíšovu smrt do těchto souvislostí. Je tam plno narážek na SZ, včetně žalmu 22 jako slova Ježíšova z kříže: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Je to otázka, a jak říká J. Mrázek ve svém komentáři, odpověď neslyšíme. To však ještě neznamená, že ji Ježíš nedostal. Protože možná Matouš předpokládá, že si ten žalm vezmeme k ruce a budeme si ho číst. Potom, co tam nejdeme mnoho básnických obrazů přesně vyjadřujících zlo rozpoutané kolem Ježíše, třeba: „ Bášanští tuři mě obstoupili, rozevírají na mě tlamu, smečka psů mě kruhem svírá“, tak najednou dojdeme k větě: „A tys mi odpověděl.“ Takže i přes žalm 22 je velmi možno se domnívat, že Ježíš odpověď dostal.

Boží reakce na to je naznačená i roztrženou chrámovou oponou, nejvíc se mi líbí výklad, že Bůh roztrhl své rouchu ve smutku nad zlem. Jenomže také to znamená znovu to, že napříště už nechce být oddělen od lidí, že chrámová svatyně, kam nikdo nesměl, je nyní otevřená. Znovu je to potvrzení toho, že Bůh chce být přítomen v tomto světě. A když říkám v tomto světě, tak odkazuji svět, kde je Kristus znovu přibíjen na kříž. Je dobré a krásné, když se někdo snaží o pokoj a spravedlnost, ale stejně je největším evangeliem, že Bůh nenechává tento svět být, že se o něj zajímá, jak je vidno z Ježíšova příběhu a tak také smíme a máme věřit, že se zajímá i to, co se s námi děje teď, s naším světem a ve svém milosrdenství to taky nenechá být.

 

Pane Ježíši, s důvěrou v tebe do tvých rukou poroučím svého ducha. Do tvých rukou, které se ujaly dětí, které pomohly tonoucímu Petrovi, které zastavily pohřební průvod v Naim, které rozdělovaly chléb mezi hladové, které podaly kalich nové smlouvy učedníkům. Do tvých rukou, které psaly do písku, zatímco jsi říkal: Kdo z vás je bez viny? Jdi a nehřeš vice. Do tvých rukou, které myly nohy prvních 12ti, které se za všecky modlily, které byly na kříži přibyty, které jsi ukázal Tomášovi, aby přece věřil, které se loučily tak, že dávaly požehnání. Do tvých rukou, ze kterých tvé ovce nikdo nevytrhne. Do těch rukou poroučím svůj život s jeho bídou a nemocí, s jeho hladem a žízní, s jeho strachem a nevěrou, s jeho hříchem a vinou.  Do tvých rukou se vkládám, když jsem živ, I když umírám. Pane, buď mi ku pomoci ruka tvá.